U-mír-něně

Už několik dní mi bloudí myslí věta z jednoho telefonátu s mou dlouholetou známou. Mezi řečí se zmínila, že občas koukne sem na blog, co je tu nového… a že jí přijde, že oproti předešlým rokům píšu dost umírněně a opatrně a že to chápe. V podtónu znělo, že dnes má člověk strach psát něco otevřeně. Nebyl čas říct si k tomu víc, ale můj vnitřní rebel měl chuť ohradit se. Strach? Já? V žádném případě…

Je sice pravda, že oproti „době covidové“, kdy jsem mezi své texty přidávala řadu odkazů na oči otevírající články a videa, kdy jsem v mnoha zamyšleních ukazovala svůj pohled na události hýbající světem, se může zdát, že jsem se z informačního pole vnějšího světa stáhla. Není tomu tak. Pořád se snažím držet si obraz toho, co je nám z různých stran předkládáno. Jenom mě nějak opustila potřeba sdílet to dál. Žádný konkrétní důvod k tomu ale nemám. A strach už vůbec ne.

Částečně je za tím pocit – který zdaleka nemám jenom já – že je už dost pevně dáno, kdo má „otevřeno“ a kdo „zatemněno“. A ti, co mají „otevřeno“, si informace hledají a do svého obrazu skládají sami, a těm, co mají „zatemněno“, je teď už zbytečné něco ukazovat. Aneb, jak kdysi prohlásila v jiné souvislosti jedná rázná dáma na mém semináři, to bych mohla zajít do obchodu, koupit kilo mraženého hrachu a začít ho házet na zeď. Pokud za těmito slovy cítíte marnost, tak tam možná trochu je, ale nějak hluboce ji neprožívám. V mém okolí naštěstí převažují ti, co mají otevřeno… což neznamená, že by ulpívali na jediné pravdě, naopak si jsou vědomi, že univerzální pravda neexistuje… nabízí se znovu připomenout text Pravda – Názor – Pravdivost (odkaz). 

Je možná trochu hořko-úsměvné ohlédnout se dva tři roky zpátky a uvidět tam, jak se pod tlakem omezování vnější svobody v mnoha lidech začala probouzet svoboda vnitřní, jak začali hledat jiné informace, jak se probírali sbírkou pravd a lží navrstvených na sebe z mnoha stran a mnoha zdrojů. Asi bylo dost naivní myslet se, že je to přechodná fáze vedoucí k jejich probuzení. U řady z nich to bylo spíš krátké šokové procitnutí, po kterém se s úlevným výdechem nechali ukolébat do spánku ještě hlubšího. Asi tomu dokážu porozumět. Přišly další a další události, další a další dramata, únava z toho všeho, rezignace, existenční starosti, obranná slepota. Kdo má ještě dnes sílu sledovat, jak se „majitelé planety“ (půjčuji si Pjérovo trefné pojmenování) krůček po krůčku snaží naplnit resetové záměry „mocného švába“, jak se tiše schvalují zákony omezující svobodu slova, jak zesiluje cenzura, jak se nenápadně mění ústavní zákony? Kdo ještě sleduje odhalování lží předešlých let a jejich kontext s tím, co se děje teď?

Slova předchozích odstavců by se mohla zdát depresivní… ale vnitřně se tak necítím. Současná realita má totiž ještě druhou tvář, podstatně přívětivější. Život mi stále víc a víc ukazuje drobná potvrzení toho, že jdu správným směrem, přivádí mi do cesty zajímavé a podobně naladěné bytosti, krásné bytosti, vede mě skrze nepřehlédnutelné symboly, překvapuje mě nečekanými „náhodami“ a synchronicitami. Před pár dny jsem se tomu musela až smát. Šla jsem městem a jakýsi vnitřní pokyn mě nasměroval k outletovému obchůdku, kam jsem ještě nikdy nevkročila… mezi sbírkou podivností visely jedny pohodlné šaty přesně pro mě, za asi čtvrtinu ceny, kterou bych za ně byla ochotná zaplatit. Cestou domů jsem pak potřebovala umýt auto, což není zrovna moje oblíbená činnost, ale odhodlala jsem se k tomu – a když jsem přijela k myčce, souhrou náhod se tam objevil můj syn a auto mi umyl. Po příjezdu domů jsem chtěla dát do trouby péct plněné papriky, abych to časově stíhala na narozeninovou večeři… v tu chvíli však došlo v naší ulici k poruše elektrické sítě a nám fungovala místo tří fází jenom jedna. V celém spodním patře domu byla tma, všechno se vypnulo, kromě jediného spotřebiče – trouby. Při svíčkách jsem naplnila papriky a všechno se stihlo. Velmi si hlídám, abych tyhle „dárečky z nebe“ nepohřbila větou „to není možné“. Naopak okamžitě vysílám slova díků jako potvrzení, že jsem si vědoma pomoci, které se mi dostává, že ji neberu jako samozřejmost, že jsem za ni vděčná.