Péče o bezpečí

Mám tu ve frontě pár rozepsaných článků, které čekají na impuls k dokončení… k jednomu z nich impuls přišel, tak tady je. O tom, jak je pro člověka, který prochází léčbou závažného onemocnění – a nejenom pro něj – důležitý pocit bezpečí. A jak o něj pečovat. Je to vlastně hezká slovní hříčka. Bezpečí neznamená, jak by se mohlo zdát, stav „bez péče“. Původem slova péče je praslovanské slovo „peča“, které znamenalo „starost, trápení“. Bezpečí je tedy stav „bez starosti či trápení“. A proč je tak důležitý? Vezmu to trochu oklikou.

Jedním se základních principů Germánské nové medicíny (odkaz), která velmi přesně popisuje fungování organismů, jejich reakce na prožívané události a procesy vzniku a průběhu biologických programů, které běžně nazýváme nemoci, je princip dvoufázovosti onemocnění. Ten mluví o tom, že každé onemocnění prochází fází akutní (stresovou, sympatikotonie) a fází hojivou (vagotonie). Té druhé bych se tu chtěla věnovat podrobněji – ale příliš do hloubky zajít nemůžu, protože vysvětlení není možné shrnout do krátkého článku. Je to fáze, kdy je vyřešen a ukončen spouštěcí konflikt (jinak řečeno, je zpracována příčina onemocnění, ať už přirozeně nebo terapeuticky). V tu chvíli začnou probíhat procesy hojení toho, co vzniklo v těle a současně v mozku v akutní fázi konfliktu. Může se zdát, z názvu „hojivá“, že už má organismus „vyhráno“, ale není tomu tak. Hojivé fáze jsou často mnohem dramatičtější než fáze akutní, u některých onemocnění mohou být v některých okamžicích až krizové a život ohrožující. Ale jsou nezbytnou součástí cesty k uzdravení.

Co se děje v hojivé fázi? Nastupuje únava, teploty, pocení, bolesti, záněty, do léčebných procesů se zapojují mikroorganismy (plísně, bakterie, viry… ať už je bereme jako vnější vliv nebo vnitřní produkt hojení). Většinou si člověk až v hojivé fázi začne připadat nemocný. A většinou se jeho stav zhoršuje v noci, kdy se vagotonie léčebného procesu ještě potkává s vagotonickou noční fází, neboť organismus neustále funguje na „sinusoidě“ mezi sympatikotonickou denní fází a vagotonickou fází noční (zjednodušeně řečeno… jsou to nevědomé a dokonale fungující procesy řízené nervovým a hormonálním systémem). Pokud v hojivé fázi nějakým zásahem posílíme sympatikotonii, můžeme člověku dočasně ulevit (a třeba ho tím i zachránit), ale stopneme nebo zpomalíme tím vagotonickou fázi, tedy hojení. Tímto zásahem může být třeba podání některých sympatikotonických látek (kofein, řada používaných léčiv), studená voda, pohyb nebo uvedení organismu do stresu. A tím se pomalu dostávám k tomu, o čem tu chci psát především.

Vůbec tu nechci rozporovat, že pro záchranu člověka nebo pro úlevu je někdy nezbytné medicínské prostředky využít. Kdy, jak a kolik není v mé kompetenci hodnotit – a znovu jen připomínám, že autor GNM, Dr. Med Ryke Geerd Hamer, opakovaně říkal, že GNM patří do rukou lékařů a ti by měli její principy znát. Když ale odhlédneme od léčiv, je dalším velmi silným vlivem, který organismus vytrhuje z fáze vagotonie, vystavení stresu.

Naše přirozené vnitřní mechanismy nás vedou k tomu, že když se cítíme nemocní, odpojujeme se od zbytečných vlivů, lehneme si do postele a spíme, nechceme nic vidět a nic slyšet – tedy sami vstupujeme do podmínek podporujících vagotonii. A teď si představíme, jak asi probíhají hojivé fáze u pacienta v nemocnici. Budíček, teploměr, úklid, vizita, musí co nejdříve začít chodit a být aktivní, jsou mu podávány sympatikotonní léky, podstupuje neustálá vyšetření, je vystaven opakovanému strachu z toho, co bude dál, mnohdy předkládáním nejhorších variant (viz tento příběh, odkaz). Vše ještě výrazně komplikuje, pokud pacient zažívá pocity opuštěnosti, které jsou příčinou tzv. syndromu ledvinových kanálků (podrobněji vysvětleno tady, odkaz). K tomu můžeme přičíst další strachy a obavy: kdo se o mě postará, jak zaplatím hypotéku, co když přijdu o práci atd. Co z toho podporuje přirozené procesy hojení?

Myslím si, že ač důležitost klidu a bezpečí Dr. Hamer v dostupných zdrojích přímo nezdůraznil, tak si jí byl vědom a nepřímo to ve svých knihách zmiňoval. Doporučoval totiž lidem v hojivých fázích, pokud to jejich stav dovoloval, pobyt v domácím prostředí, mezi blízkými, kde je o ně pečováno, mohou odpočívat a jsou vyživováni kvalitní stravou s dostatečným množstvím bílkovin (které organismus v hojivých fázích ztrácí). A pokud léčení doma možné není, měl vizi malých klinik rodinného typu, kde by byl klid a potřebná lékařská péče.

To, jestli se nastaví organismus do sympatikotonie nebo vagotonie, řídí nejstarší struktury našeho mozku. Ty neustále přijímají signály z venkovního světa i z tzv. vnitřních smyslů a ihned reagují na vjemy signalizující ohrožení. Pozůstatek vlivů naší evoluce. Pokud chceme organismus udržet v klidovém režimu, mělo by logicky těchto ohrožujících signálů přicházet co nejméně. Co nejméně starostí, stresů a trápení = pocit bezpečí. Nestačí však, když pacienta ujišťujeme, že je v bezpečí – musí se sám bezpečně cítit. Slovům o bezpečí totiž staré struktury mozku nevěří, preferují vjemy toho, jak se organismus skutečně cítí.

Potřeba bezpečí je jednou z nejhlubších potřeb člověka (viz tento text). Mohla bych tu psát o tom, že skutečné bezpečí můžeme najít jenom sami v sobě, neboť ve vnějším světě neexistuje… a že se nejbezpečněji ve světě cítí ten, kdo se odevzdá a plně důvěřuje životu (nebo Bohu, Vesmíru, Zdroji, na pojmenování nezáleží). Nemůžu to ale chtít po těžce nemocném člověku, který dosud tento stav vnitřního bezpečí a důvěry nenalezl. V okamžiku krize by ho totiž hledal jen velmi obtížně.

Co však udělat můžeme, je podpořit pocit bezpečí zvenku. Přítomností, sdílením, odfiltrováním alespoň části stresujících vjemů. Příliš nepomáhají rady typu „S tím si teď nedělej starosti, to nějak dopadne, hlavně se teď soustřeď na léčení“ … Přínosnější je nabídka konkrétní praktické pomoci s řešením toho, co je v tu chvíli pro nemocného nejtíživější. Pomůže vyslechnutí, pohlazení, vlídnost, naděje. Dále napomáhá vše, co přináší „zklidňující vjemy“ skrze nervové dráhy přímo k mozkovému kmeni. Dechové techniky zaměřené na výdechy (každý výdech je vagotonický), přítmí, příjemná hudba nebo ticho, bylinky, vůně… Nejsou to žádné složitosti, je to to, k čemu přirozeně tíhneme, když se necítíme dobře.

Mám kolem sebe několik lékařů, lékařek a zdravotních sester, kteří si to, o čem jsem tu psala, uvědomují, kteří vědí, že laskavé slovo nebo povzbuzující dotyk mívají často silnější účinek než zklidňující léky… a zkouším věřit tomu, že se tato přirozená moudrost do medicínského světa jednou vrátí a stane se jeho součástí. Že tu bude pečováno o bezpečí…