Když se ohlédnu na uplynulých deset dní, musím se pousmát… a zeptat se sama sebe, zda jsem si opravdu jistá tím, že jsem introvert. Míhají se mi totiž před očima desítky tváří, se kterými jsem se setkala. Zní mi nespočet slov, která jsem vyslechla, a nespočet slov, která jsem vyslovila.
Dvě víkendové skupinky a Moudrost zvířat. Dvě setkání s dvakrát dvěma kamarádkami. Dvě konzultace osobní a dvě přes Skype. Dva pobyty u sestřenice a jejího manžela. Celodenní seminář. Návštěva u rodičů. Sobotní Mint Market s dcerou a s mnoha zapředenými rozhovory u stánečků prodejců. Včerejší sraz se spolužáky z vysoké. A dnešní návštěva všech dětí i s jejich partnery… A několik telefonátů k tomu.
A také nemohu nezmínit osm set ujetých kilometrů… z toho část v dešti, sněžení a husté mlze. To kdyby mi někdo řekl před rokem, kdy jsem nesměle absolvovala kondiční jízdy v autoškole, chystala se vytáhnout po pětatřiceti letech ze šuplíku řidičský průkaz a moje autíčko si cestu ke mně teprve hledalo, nevěřila bych mu.
Je to zvláštní, jak se život občas zhutní a zintenzivní, jak se jednotlivé situace a události spojují dohromady a nutí nás dívat se na ně jakoby z nadhledu a současně si jejich esenci prohlížet přes zvětšovací sklo. Snažím se zachytit nějakou spojovací nit, tenké vlákno, které na sebe navléká jako korálky všechna tato setkání. Vede napříč časem, do minulosti, více než třicet let nazpátek, a potom se vrací zase zpátky sem. A začíná se odsud odvíjet do budoucna.
O mnohém, co jsem zažila, by se dalo psát, ale byla by to jenom slova, která sama o sobě nevystihují onu zhutněnost, rychlost a intenzitu. Mohla bych psát o otevřených a ukončených příbězích, o malých náhodách a synchronicitách, o blízkosti na první pohled i o blízkosti, která přetrvává, o vděčnosti za všechny lidi svého života… a nebo o tom, že nejsilnější poselství může pak přinést pouhá vteřina… Ale asi si to zatím všechno nechám uložené uvnitř sebe a počkám, co se z toho ještě vynoří.
A co z dnešního textu vyplývá? Asi jenom omluva za to, že blog tento měsíc pospává, protože na probuzení těch správných myšlenek a slov potřebuji klid a samotu a možnost toulat se kolem řeky a především bloumat ve vnitřních světech.