Kdo, když ne my…

Zase kolem mě jedno téma začalo kroužit a během pár dní se objevilo z vícero stran. Začalo si říkat o moji pozornost a postupně se odkrývalo do větší a větší hloubky. Otevřelo se jednou vyslovenou otázkou v průběhu víkendového semináře, když jsem mluvila o tom, že se v procesu léčení nestavíme jenom proti svým vlastním podvědomým programům, příp. proti programům rodovým, ale i proti velice silným programům lidského kolektivního pole, které nepřipouštějí sebeléčebné schopnosti člověka, nepřipouštějí náhlá uzdravení, nepřipouštějí, že je možné se dožít vysokého věku v plném zdraví, nepřipouštějí jiné možnosti. Otevřelo se otázkou, jestli je silnější naše vědomí nebo programy kolektivního pole… a co udělat pro to, aby silnější bylo.

Ráda bych odpověděla, že lidské vědomí… ale v současnosti bohužel ještě vyhrává kolektivní pole, které neobsahuje pouze součet odrazu lidských zkušeností, ale je do něho vloženo i mnoho manipulačních programů. Samozřejmě existují, a vždy existovali jedinci, jejichž vědomí není a nebylo pod vlivem těchto programů. Mistři, světci, kouzelníci, šamani… Dnes se to naštěstí daří stále většímu počtu lidí, kteří navenek žádné speciální schopnosti neukazují. Vzpomněla jsem si na slova pana A.N. Petrova, zakladatele Institutu bioinformačních technologií, jehož seminářů jsem se několik let účastnila. Říkal, že ve chvíli, kdy je člověk postaven proti vážné nemoci, záleží na tom, jak sám sebe vnímá. Pokud se vnímá jako pouhé fyzické tělo s určitými psychickými funkcemi, je nemoc proti němu obrovská. Pokud se vnímá jako součást nekonečného stvoření, jako bytost stvořená k obrazu Boha, je nemoc náhle maličká. Totéž by se analogicky dalo říct o jakémkoliv problému, jemuž člověk čelí.

Jestli mi něco při terapiích chybí, je to síla přesvědčení. Neumím druhého člověka přesvědčit o tom, že má v sobě sílu a možnosti uzdravit se. Sice mu to říkám, ale neumím ho přimět k tomu, aby udělal malý krůček od pochybností k jistotě. To musí udělat sám. A já nevím, zda to dokáže… a tak se slovy posílám jemný světelný impuls k jeho duši, aby mu dodala sílu a pošeptala Ano.

A co udělat pro to, aby naše vědomí bylo silnější? Asi si ho pro začátek začít uvědomovat… Uvědomovat si, že v nás kromě Ega, projevujícího se především skrze mysl a emoce, existuje také věčná a nehybná pozorující část, čisté vědomí, část naší duše, odraz Boha v nás. A právě tuto část bychom nyní měli konečně pustit ke slovu. A k činu. Začít se s ní spojovat. Nevadí, že to z počátku bude pro někoho jen další hra mysli. Jednoho dne si onu mystickou otázku „Kdo jsem já?“ položíme s takovou naléhavostí, že se otiskne do duše, a duše odpoví. A v tu chvíli se myšlenka o tom, kým jsme, stane hlubokým přesvědčením, stane se vnitřní pravdou. Mnozí si na to už dlouhé roky „hrajeme“, ale myslím, že přichází čas, kdy končí hra a vyvstává nutnost plného projevení v realitě. Spojit v sobě Zemi s Nebesy.

Když procházím mezi lidmi, když se s nimi setkávám, když s nimi hovořím, v duchu se ptám, kolik z nich si pokládá tyto velké otázky… Kdo jsem, proč tu jsem, co můžu světu přinést, jaký smysl tu naplnit? Kolik lidí si asi doopravdy uvědomuje závažnost současných dějů? Možná víc, než si myslím… ale spíš mnohem méně, neboť kdyby si to uvědomovali, nerozptylovali by tolik pozornost, nenechali by se chytat do řešení umělých problémů, neřešili by tisíce nepodstatných zbytečností, nedoufali by v návrat světa do normálu, který normálem nikdy nebyl a vrátit se do něj už je nemožné.

Můj oblíbený autor, David Icke (mimochodem v tuto chvíli na dva roky osoba oficiálně nežádoucí v celé EU, viz Tady), ve svých knihách i přednáškách opakovaně říká, že veliké odpovědi mohou dostávat jenom ti, co si pokládají veliké otázky. A také vidí jediné řešení současného stavu světa v tom, že si člověk začne uvědomovat kým je, že je nekonečným čistým vědomím, které prožívá tuto realitu – a že to začne žít. A mně teď znovu proplouvá myslí věta, kterou jsem kdysi někde zaslechla, promluvila tenkrát až kamsi k mému čistému Já a zůstala se mnou napořád: My jsme ti, na které jsme čekali…

Podobného tématu, zase z jiné strany, se dotýká tento článek (odkaz) – autorka v něm vysvětluje, jak je skrze fraktály konstruována realita matrixu – velmi ho doporučuji k přečtení. Kromě jiného v něm dává odpověď, proč je tak těžké prolomit kolektivní pole a jeho matrice – každá chyba nebo odchylka nás totiž natolik znepokojí, že nastoupí mechanismus sebekorektury a chyba se opraví. Znáte to… stačí říct zaklínací formuli „to není možné“ a kouzlo je pryč. Kdo nepřipouští existenci tajemných zákoutí a trhlin v předivu reality, kdo nevěří v existenci zázraků, nemůže vystoupit mimo program.

Další pohled přináší nová knížka Jana van Helsinga, což je německý autor, který ve svých knihách přinesl už řadu zajímavých odhalení. Ne že bych ho brala ve všem doslova, to neberu nikoho, ale jeho vhledy jsou mnohdy překvapivé a podnětné. Kdysi mě hodně oslovila jeho knížka Kdo se bojí smrti, teď vyšla v češtině jeho poslední, Příručka pro bohy (odkaz). V jiných slovech tu čteme zase totéž poselství. Nikdo tu za nás nic neudělá, nikdo nás nezachrání, svět se nezmění, dokud se nezměníme my. Dokud si neuvědomíme, kým jsme, a nezačneme si svoji realitu z tohoto uvědomění tvořit, nebudeme „tvůrci“, ale „tvorové“. Podívejte se na ptáky na obloze, od nich se člověk může naučit, jak to funguje. Pokud důvěřuji tomuto kvantovému poli, jež mě obklopuje, a duchu, jenž mnou proudí, mohu na tom stoprocentně stavět. Bůh je jako pevný hrad. Leč na jakých základech stavím tento pevný hrad – na písku či na skále? Musí být zakotven v duši, to je ta skála. Písek, to je nafouknutá, slabá a podmíněná vnější osobnost. Když Bůh dýchá skrze nás, proč se tedy vždy procházíme venku? Inu, právě tyto nástrahy nás stále drží v matrixu. 

Ještě hlouběji se dívají autoři seriálu, který teprve začíná v českém překladu vycházet… a je spíše pro psychicky stabilní a odvážné. Opět doporučuji pro sbírání střípků, ne jako doslovnou a jedinou pravdu – Vládci & kontroloři (odkaz).

… a na závěr přidám odkaz na dvě videa, která mezi řádky mluví – zase o tom stejném.