Zapomenutý Karel

Stojím ve frontě u pokladny, tři lidi přede mnou a za mnou se řadí další. A slečně pokladní to jde, jak se říká, jako psovi pastva. U sousední pokladny se řada posunuje podobným tempem. Kousek ode mě v ni stojí mladá rodina. Táta, máma a v košíku posazená malá holčička, odhadem tak tříletá. Netrpělivě se ošívá a říká: „Pojďme už, Karel je v autě sám“. „Karel tam spí“, odpovídá maminka. Asi pejsek, říkám si… letní horka pominula, tak žádný stres.

„Mamííí, on se už probudil a pláče tam“, holčička zvyšuje hlas a barví ho plačtivou intonací. „No tak to chvilku vydrží“, na hlase přidává i tatínek a několik lidí se otáčí. „Zapomněli jsme mu vzít dudlík“, pokračuje vyčítavě holčička. A sakryš, to už na pejska nevypadá. „Ztiš se a nedělej tu ostudu“, zasyčí tatínek. Iluze příjemné rodinky se pomalu tříští. „Pojďte, já vás pustím dopředu“, říká postarší paní stojící před nimi. „Ne, to není potřeba, my počkáme“, odvětí maminka. „Mamíííí, ty nemáš Karla ráda, vždycky ho zamkneš v autě a on je tam sám“… atmosféra pomalu houstne. „A má už hlad“… „Mlč!“

Několik lidí se ošívá s představou malého chlapečka osaměle plačícího v autě. „Opravdu nepotřebujete pustit?“, ptá se další paní. „Nnee“, dvojhlasně odpovídají oba rodiče, bez dalšího vysvětlení. Holčička pláče, rodiče se tváří, že tu vůbec nejsou, kolemstojícím plují hlavou myšlenky o nezodpovědných mladých rodičích a o týrání dětí, mně v rámci „postižení povoláním“ naskakují dětská traumata a jejich následky, mnozí přemýšlíme, zda něco říct nebo raději dělat, že neslyšíme, minuty se vlečou…

Konečně platím a odcházím na parkoviště. Ve stejnou chvíli odcházejí i oni, mnohé pohledy je vyprovázejí. Tvrdé pohledy. Odemykají veliké rodinné auto stojící kousek od mého, potom sundávají plačící holčičku z vozíku a auto otevírají… „Karel, tady je Karel“ – a holčička bere do náručí velikého plyšového medvěda. Tatínek zabrblá něco o opakovaných scénách, maminka vytáhne kapesník a osuší holčičce nos a oči… a za chvilku odjíždějí.

Vzduchem propluje vlna úlevy. Usmívám se. A usmívá se paní jdoucí opodál. Drama se rozplynulo v zářivém podzimním odpoledni a zůstal jen otisk krátkého příběhu s dobrým koncem…