Mám v internetovém prostoru pár míst, na která občas zavítám. Někdy jen letmo nakouknu, co je tu nového, jindy zůstanu déle a ponořím se do některého textu s plnou pozorností, pro zlepšení nálady, pro inspiraci, pro osvěžení mysli. Před pár dny jsem na jednom z těchto míst potkala text, který s něčím uvnitř mě silně zarezonoval. A zůstal se mnou i další dny. Známka toho, že je pro mě mezi slovy schovaného ještě něco dalšího… nebo možná i pro někoho z vás.
Text se jmenuje „Žij. Esej o přírodě v nás“ (odkaz). Mluví, když to shrnu do svých slov, o tom, že se skrze každého z nás projevují nevědomé přírodní síly, stejně jako se projevují skrze každý prvek přírody. A jako každý prvek přírody má svůj účel, i každý z nás tu k něčemu je, každý má své předurčení. Jak píše autor, jedním ze zásadních problémů dneška je to, že většina lidí nedělá v dospělém věku jako hlavni pracovní náplň to, co je prostě baví a co jim dává smysl. A nejenže to nedělá jako pracovní náplň, mnohdy to nedělá vůbec, dodávám já.
Spousta lidí tento poklad ani najít nechce. Možná ze strachu. Ono totiž není možné najít ho a potom se tvářit, že neexistuje. To je jako kdyby Artuš vytáhl z kamene bájný Excalibur a potom ho doma nenápadně schoval pod polštář. Ne že by se lidé neptali, k čemu tu jsou a co mají dělat, aby naplnili smysl – například téma změny profese je teď hodně aktuální. Odpověď však čekají ve spektru toho, co si dokážou představit, na co mají vzdělání, co je v jejich škatulce. Kolikrát jsme už v životě od někoho mohli zaslechnout: „Já bych od toho počítače nejraději odešel a pracoval v lese“. Tak běž a zkus to. „Mně už to v kanceláři ubíjí a dělala bych raději něco rukama, co je vidět“. Tak běž a začni.
Oblíbená námitka vůči tomu, že by tu každý měl dělat to, co ho baví a naplňuje, zní, že by bylo hodně pracovních pozic, které nechce dělat nikdo. A jak to můžeme vědět? Ve světě, ve kterém je vše propojeno a ve kterém existuje zcela přirozený řád, by si logicky každá smysluplná a potřebná činnost měla k sobě přitáhnout člověka, který ji rád bude dělat. Příklad? Sama uklízím jenom proto, že mám kolem sebe ráda pořádek a že doma tato role tak nějak přirozeně vyšla na mě… záliba to určitě není a relax také ne. Profese uklízečky pro mě není. Ale znám několik lidí, kteří uklízejí opravdu s radostí a už jsem i několikrát zaslechla větu, že by jim profese uklízečky byla blízká. Pro ty by zase nebylo naslouchat celé dny lidským příběhům protkávaným utrpením – a pro mě je to naplňující. Našel by se pekař, popelář, prodavač, doktor, učitel, zedník, řidič… Možná by si k sobě žádného člověka nepřitáhla jenom pozice padesátého kolečka v hierarchii bílých límečků. A vadilo by to?
Na jednou semináři jsme se na podobné téma dostali a dávala jsem tam k procítění dva obrazy. Obraz první – dokonale fungující soukolí ozubených koleček, které běží tak trochu automaticky, sice ve vzájemném spojení, ale nahraditelně, a generuje energii pro systém. Obraz druhý – síť vzájemně propojených zářících diamantů, kde každý vyzařuje zcela originální barvu a ta jemně prochází světelnými spojnicemi k diamantům ostatním. Jak byste se cítili v tom a onom obraze?
Znám mladého muže hovořícího s kameny, znám mladou zahradní architektku, se kterou si povídají při vytváření kompozic rostliny – a o Zuzance, která komunikuje se zvířaty, tu píšu každou chvilku… Kladla jsem si už otázku, zda takové dary dostávali lidé třeba v době, kdy jsem dospívala, a pokud ano, tak jestli si je do této míry uvědomovali a dokázali s nimi jít „do světa“. Myslím, že kdyby o nich začali v té době mluvit, bylo by to na „Chocholouška“. Sama vím, že jsem si v některých věcech připadala hodně divná a snažila jsem se je potlačit a zapadnout… a dnes se k nim oklikou navracím, protože už vím, že jsou součástí pokladu, který jsem dostala na dalekou cestu sem, na Zemi.
Znovu tiše děkuji Genovým klíčům, které nás vedou k našim darům a k jejich probuzení. Znovu tiše děkuji za seslaný impuls nahrávat těm, co chtějí naslouchat, jejich osobní meditace, které o jejich darech vyprávějí… A děkuji za to, že se kolektivní pole proměnilo do té míry, že je tu možné projevovat dary, které ještě před pár lety patřily pouze do říše pohádek nebo fantazijních příběhů. Při čtení textu jsem se ptala sama sebe, zda jsou nějaké poklady, na kterých sedím a třeba se jich i obávám… Dostala jsem odpověď, že to tak není, že si své dary ve vhodný čas postupně rozbaluji. Ale že v něčem jsem trochu jako ten Artuš, co si strčil meč pod polštář a dělá, že tam žádný meč není. Ó jé, přesně vím, co je tím myšleno.
A teď už nebudu rušit ty, kteří se chtějí ponořit do originálního textu a nechat si z něho vyprávět třeba něco úplně jiného, než vyprávěl mně… (tady).