Jedno tiché Děkuji

Dostala jsem v minulém týdnu dárek. Nic, co bych vám mohla ukázat, nic, k čemu by se dalo přivonět nebo se to dalo ochutnat. Byl zabalený do upřímných slov a opentlený vděčností. Prolétl okolo mě – a hezký hřejivý pocit, který ve mně probudil, se mnou zůstává. Tím dárkem bylo poděkování…

Přišla za mnou do mé kanceláře Libunka, krásná, spokojená, usměvavá. A já se v myšlenkách vrátila proti proudu času o rok a čtvrt nazpátek, kdy se ke mně objednala poprvé. Přišla tehdy krásná, posmutnělá a vnitřně zraněná, přišla s čerstvě stanovenou diagnózou vážné onkologické nemoci, s prognózou, že i při nasazené chemoterapeutické léčbě bude žít maximálně pár měsíců a bez léčby ještě méně.

Zdánlivě bezvýchodný stav. Na její straně však stálo několik silných opěrných bodů. Nádorové onemocnění zasáhlo orgány ektodermu a nového mezodermu (viz Germánská nová medicína), kde se nádor objevuje až v hojivé fázi konfliktu, po jeho vyřešení. To se potvrdilo i v našem rozhovoru. Libunka prožívala konflikt sice dlouhodobější a dosti silný (detaily celého případu ponechám v jejím soukromí), ale víc než půl roku před diagnózou byl definitivně ukončen. Společně se nám podařilo pojmenovat a uvolnit vjemy, které by jí tehdejší situaci mohly připomínat a kvůli kterým by mohla nemoc naskočit na regresní kolej (viz tady). Pohovořily jsme o tématech, která by teoreticky mohla spustit rozvoj tzv. metastáz… k prožitkům těchto témat ona naštěstí větší tendence nemá. Naučila jsem Libunku jak zpracovávat a uvolňovat emoce, aby byl v jejím těle trvale stav klidu a míru, který je velmi potřebný pro léčení. Nacvičily jsme společně několik bioinformačních technik, se kterými začala intenzivně pracovat, doporučila jsem i několik nahrávek meditací. Její léčbu dále silně podporovala vůle a chuť žít, s milujícím manželem a šikovnými syny…

Možná čekáte, že se naplno vydala touto cestou, mimo klasickou medicínu – ale nebylo tomu tak. S hlubokou pokorou přijala i všechny možnosti nabízené lékaři. Pomocí bioinformačních postupů však eliminovala alespoň zčásti nežádoucí účinky léčby.

A teď sedí v křesle naproti mně, s šálkem bylinkového čaje. Vyzařuje z ní směsice několika vnitřních kvalit – klidu, míru, pokory a hluboké víry na jedné straně, chuti do života, zdravé sebejistoty a vnitřní síly na straně druhé. Není v ní ani stopa strachu, odporu, nepřijetí… Vypráví mi o tom, jak si užívá života, jak si váží každého dne prožitého se svou rodinou, jaké nové cesty se před ní otevírají. Je jí den ode dne lépe, má víc a víc energie – a podle vyšetření se všechna ložiska postupně zmenšují. „Přišla jsem vám poděkovat“, říká.

Vím, že to zdaleka není jenom moje zásluha. Poděkování posílám dál, k doktoru Hamerovi za jeho znalosti, k panu Petrovovi za jeho učení, k mé Duši, která mě vede… a k vyšším silám, které mi pomáhají. Ve mně se to všechno propojilo a potom vstoupilo do příběhu Libunky. Její slova poděkování ráda přijímám, s vděčností za to, že mě život přivedl na místo, kde můžu zažívat smysluplnost a předávat dál to, co mi bylo sudičkami před příchodem na Zemi dáno.