V době mého dvoutýdenního „zmizení ze světa“ jsem měla pocit, že začínám fungovat v režimu krizové telefonní linky… Vyslechla jsem několik naléhavých sdílení, která byla, jak se říká, „přes kopírák“. Vsuvka – všimli jste si, že se tato věc, která byla pro nás kdysi nezbytností, pomalu ztrácí v propadlišti dějin, a že mnozí mlaďoši nemají tušení, že něco jako kopírák vůbec existuje? Že si neumí představit, jaký to býval „boj“ naskládat kopíráky mezi čisté listy tou správnou stranou a ještě je správně založit do psacího stroje? – Konec vsuvky.
Těch telefonátů, které přicházely od mých přátel nebo dlouholetých účastníků mých seminářů, bylo téměř deset a všechny začínaly naléhavým s-o-s. Přemýšlela jsem, co tyto volající spojuje – asi bych našla více spojnic, ale v kontextu dnešní doby bych možná zmínila především to, že si našli v současné situaci svoji pozici a zůstávají v ní ve svém klidu a v nadhledu… a stali se tak trochu kotvou pro své okolí. Uklidňují druhé, tlumí jejich strachy, vlídně nabízejí jiné úhly pohledu, ukazují, že nelze brát všechno tak vážně a že život běží dál. Není to z jejich strany nasazená maska, mají to takto i uvnitř. Vesměs všichni jsou v kontaktu se svými emocemi a umí je ze sebe uvolňovat, nenalhávají si „já jsem v pohodě“ ve chvíli, kdy jejich tělo mluví o opaku. Jenomže… všichni teď byli konfrontováni s nějakou situací, ve všech případech vlastně zcela nedůležitou a bezvýznamnou „prkotinou“, která je absolutním způsobem zbořila.
Nemůžu obsah těchto sdílení vkládat do psaných slov, vážím si důvěry, na jejíž vlně se nesla… Ale všichni používali podobná slova. „Vůbec nechápu, co se ve mně dělo, dalo se to snadno řešit a já místo toho v propukla v záchvat pláče… Kvůli takové hlouposti se ze mě vyvalila slova, kterých jsem se až lekla… Rozjel se mi nezastavitelný kolotoč myšlenek, že se teď bojím úplně všeho… Nezmohla jsem se na odpověď a chodila jsem po ulici a brečela… Po té jedné větě jsem se propadla do totálního zmaru… Já vůbec nevím, co teď mám dělat…“ Jako kdyby se dotkli samotného dna svého nitra. A jako kdyby to nestačilo, probudila se v těchto hlubinách vina a vystřelila jeden ze svých jedovatých šípů: „To bys snad měla zvládnout… Ovládej se… Hraješ si na „vědomou“ a podívej se na sebe… Tohle už bys měla mít zpracované… Styď se…“
Když jsem si k tomu nechala volně připlouvat myšlenky, přišlo mi pár obrazů, které ukazovaly, jak zrychlenými a náročnými procesy tyto už téměř dva roky procházíme. Už jsme si (netvrdím že všichni, ale mnozí ano) odházeli základní vrstvy strachů, odporů, smutků a naštvání, už jsme přestali řešit všemožná cobykdyby … a teď jsme začali narážet na další vrstvy. A to, co je zdánlivě pevné, má v těchto rovinách v sobě drobné mikroskopické trhlinky… a ty, když je tlak příliš velký, povolí, otevřou se a vyvalí se z ních vlna emocí.
Na druhou stranu ve všech případech stačilo pár vlídných slov, která mi přicházela víceméně úplně sama, bez přemýšlení… a vlna emocí se těmito slovy rozplynula a vrátil se klid, vrátil se nadhled. Chvilkové zastavení, reset a návrat do přirozeného stavu vědomí. Skoro jako kouzlo. Vzhledem k tomu, že jsem se tento měsíc zanořila do siddhi frekvencí Genových klíčů a pokouším se je přenášet do slov, vybavuje se mi jedno, které mám ve svém profilu a které zřejmě našlo v těchto okamžicích své uplatnění: „Jsem schopna dotknout se zlata skrytého v druhém člověku a držím v rukou všechny klíče k lidskému probuzení. Spontánně a nepředvídatelně se dotýkám samotného jádra člověka, vyslovuji mocná slova, která pronikají jeho mentálními strukturami, vše se skrze ně zjednodušuje a zklidňuje.“
Co k tomu dodat? Možná jen to, že bychom si měli uvědomit, kolik tlaku musíme unést. Tlačí na nás nejen to, co se děje v našich životech, všechno, co musíme řešit, na co reagovat, čemu se bleskurychle přizpůsobovat… Velký tlak nám přináší i kolektivní informační pole, plné frustrace, strachu, agrese, marnosti a beznaděje – možná na nás působí více, než si připouštíme. Navíc probíhá spousta střetů i v jemnohmnotých světech a některé naše vyšší části se do nich zapojují. Proto bychom si měli bez rozpaků přiznat, že už jsme z toho všeho unavení, že jsou dny, kdy nám docházejí síly, že jsou dny, kdy je náročné fungovat a ještě přitom zachovávat vlídnost, smířlivost a laskavost.
Psala jsem před nedávnem v jednom textu, jak je důležité tyto kvality zachovávat… Neměli bychom však zapomínat uplatňovat je také vůči sobě. Jestli můžu dát jednu předvánoční radu – buďte sami na sebe ještě hodnější a laskavější než jindy, dělejte cokoliv, co vám rozsvítí dny, co vám udělá radost, zmenšete nároky na sebe, zjednodušte vše, co zjednodušit jde. Pošlete do hajan svého vnitřního kritika, bude vám bez jeho slov teď lépe. Dopřejte si samotu, pokud ji potřebujete, dopřejte si kontakt s lidmi, se kterými je vám fajn, dopřejte si čerstvý vzduch a kontakt s přírodou… A pokud se otevře uvnitř nějaká trhlinka a emoce vás zaplaví, možná vám trochu ulehčí uvědomění, že to teď takhle nemáte jenom vy.
… třeba potěší moje oblíbená písnička o Lvím srdci:
Gábi, krásně jsi to napsala. Ostatně jako vždy…. Díky za „Tvé klíče“ a doteky.
❤❤❤
Gábi moc milé a pěkné, zahřálo u srdíčka, že to máme občas všichni dost podobné. Já jsem se v poslední době rozbrečela jen jednou a to k vůli naprosté maličkosti, která se mně v tom okamžiku zdála věcí veledůležitou.
Jsem moc ráda, že ses zdravá a v pořádku a ještě jednou ti přeju krásné vánoční svátky.