Nevím, jestli se mi podaří vložit do slov jeden polosnový vjem, ale cítím, že se o to mám aspoň pokusit… Jedno ráno v tomto týdnu, těsně před probuzením. Usínala jsem večer předtím v pocitu melancholické marnosti ze současného světa a tak trochu i ze sebe. Žijeme v podivné agónii… Ještě před pár lety bych si myslela, že kdyby se dělo to, co se nyní děje, už by všichni začali vidět, o co tu ve skutečnosti jde, a něco by se stalo. A místo toho se tu hraje hra na „normální svět“. Jako by se teplota vody v hrnci pomalu, ale jistě přibližovala bodu varu a žáby v onom hrnci, postupně si na teplotu vody zvykající, se stále tvářily, že se nic neděle… přestože už kolem nich probublávají k povrchu drobné bublinky. Je to jako by se zhmotnil obraz z mého oblíbeného Nekonečného příběhu, obraz nešťastného Kamenožrouta, jemuž Nicota zase sežrala kousek jeho reality. A nenasytně žere další a další.
Někde v sobě přitom cítím, že je možné Něco udělat. Že můžu něco udělat. Že mám něco udělat. Nevychází to z mysli, ta už to svým způsobem dávno vzdala, ale z tichého místa uvnitř hrudi. Jenže odpověď Co by to mohlo být, ta už nepřichází. Jako by se odvážný rytíř konečně odhodlal vyrazit proti zlému drakovi – a drak se mu mezitím ztratil. Popisovala jsem podobné pocity už na konci minulého roku – a když si to po sobě čtu, tak to na aktuálnosti neztrácí (odkaz tady). A tak si často připadám jako onen Kamenožrout, co se marně snaží udržet alespoň prostor kolem sebe… a ono se to příliš nedaří. Mnohá Ne se změnila na Ano a lidé mi mizí za poloprůsvitné plexisklo a ztrácejí to, o čem už neví, že to ztratili… a u některých z nich mi to je neskutečně líto.
Ráno, když jsem se probouzela, mi ještě v polosnění zazněla v hlavě slova „Došla jsi až sem, a to teď stačí“ – a na chvíli se otevřela jiná realita, z níž ke mně přišla vlna velikánské podpory a neochvějné důvěry. Zajímavé bylo především to, od koho přichází. Jako by tu za snovou oponou stáli všichni, které jsem nejprve doprovázela na jejich cestě k uzdravení z velmi těžkých stavů nemocí, a zůstala jsem s nimi, i když se v jednu chvíli cesta otočila a kráčeli jsme po ní vstříc konci. Některé z nich jsem pomyslně vedla za ruku i přes jemnou světelnou hranici, mimo náš svět. Letmo jsem spatřila tváře jemných víl – Elenka a Jitka… a Ondřej, který mě kdysi vozil jeepem po svých polích a ukazoval mi svoje stádo krav… Petr s větrem ve vlasech…. Franta, který prošel rychlou cestou od křivdy k odpuštění… Vláďa, Petra, Pavla, Jana… Mirek… a také svoji Ká jsem tam spatřila, krásnou a zářící.
Co to bylo?? Ptala se mysl, když se zapnul její program… Nevím, vysvětlení nemám a ani ho nehledám. Zachytila jsem hluboký vjem propojenosti všech světů, propojenosti všech časů, vděčnost tady i tam. A zůstal ve mně ukotvený nepopsatelně silný pocit důvěry, a smiření – možná dočasné – s tím, že „to teď stačí“.
❤