Procházela jsem před pár dny několik adresářů ve svém počítači a narazila jsem na text, který jsem si uložila už před časem, protože ke mně krásně promlouval… a možná přišel čas se o něj podělit, třeba promluví i k někomu z vás. Je to krásná metafora prožívání lidských zkušeností a včelího úlu, z myšlenek Richarda Rudda. Volně jeho slova použiji, s odkazem dole pod textem.
Žijeme v kultuře, kde je skutečná láska považována za trapnou – kde se lidé obecně bojí a stydí otevřeně mluvit o svých pocitech. Žijeme v kultuře, kde sdílení již není běžné, kde lidé nedůvěřují ani svým bližním, kde je láska potlačována. Mluvím víceméně o celém západním světě. Láska je o dávání a také o hazardu. Když se něco dotkne našeho srdce, ať je to cokoliv – přítel v slzách, okamžik v televizi, trpící zvíře – je to posvátný okamžik. Kolik z těchto okamžiků budeme moci spočítat, až budeme staří a až budeme odcházet ze života? Je to velké a možná pošetilé riziko milovat. Pokud ale toto riziko nepodstoupíme, jaký má smysl tu vůbec být?
Život většiny lidí je jako několik záblesků slunečního světla uprostřed obecně šedého pozadí. Ale všichni víme, že to tak být nemusí, že na světě jsou a vždy byli lidé, kteří žijí jiným způsobem – svěžím a živým způsobem. Jejich životy jsou naprosto originální, spontánní a oslnivé – dokonce i uprostřed všednosti. Všichni známe někoho takového. Jak mohou takhle žít? Odpovědí je Láska. Tito lidé v životě našli něco nebo někoho, co nebo koho absolutně milují. To stačí. To je jediný předpoklad života – naplno milovat. Pokud se nám to nepodaří, nejsme ve skutečnosti naživu. A když najdeme tu věc nebo osobu, moje rada zní, držme se jí po celý život! Nesnažme se být všichni buddhističtí a odloučení a v bezpečí. Musíme se vrhnout do lásky – a jestliže dojde k odloučení, nastane poté, co jsme byli tak spáleni, že z nás nic nezbylo. Moudrost nemůže být cílem – ta se může probudit až poté, co Láska explodovala.
Během uplynulého roku jsem se z nějakého neznámého důvodu začal věnovat včelám. Jsem veliký milovník včel. Když do mého života vstoupilo učení, které jsem nazval Venušina sekvence – učení, které je plně založené na Lásce, přišly s ním do mého života včely. Je to pozoruhodné. Každopádně včely jsou pro nás lidi magickými vzory. Shrnuji pár slovy, co jsem se od nich naučil:
Včely jsou naše myšlenky. Úl je naše tělo. Svět je sad. Květiny a květy jsou naše zkušenosti ve světě. Tak jako včely sbírají pyl z květů, musíme ze zkušeností, které se nám naskytnou, čerpat co nejvíce obživy. Stejně jako včely se naše myšlenky vždy vracejí do úlu, do našeho těla, a právě tam uchovávají vzácnou látku, kterou nasbíraly ze svých dobrodružství. Hluboko uvnitř úlu probíhá alchymiický proces, kdy je život rozebrán a jeho podstata je extrahována a rafinována. Veškerou tuto práci vykonávají včely. Ty nádherné, zaneprázdněné včely.
Ale je tu ještě jedna věc. V každém úlu je srdce. Toto srdce je královna. Včely společně slouží královně. Pokud je královna odstraněna z úlu nebo pokud zemře, celá kolonie brzy uhyne. Včelí královna ve skutečnosti vylučuje fyzickou látku, která povzbuzuje každou jednotlivou včelu ke službě celku, a každá jednotlivá včela navštíví královnu, aby ochutnala tuto látku. Její podstatou je samozřejmě Láska.
Tady na Západě existuje naše nejpřirozenější linie lásky. Náš největší učitel je reprezentován postavou Krista, jehož jediným učením byla Láska. Abyste byli silní v Lásce, musíte nade vše ctít své vlastní srdce, stejně jako včely slouží královně. Ale největší tajemství všeho se odehrává hluboko v úlu našich těl – tady naše myšlenky pracují na vytažení oné životně důležité ambrozie z našich vlastních životů. Bez ohledu na to, jaké karty nám byly rozdány, bez ohledu na to, jak drsné je naše utrpení nebo jak strmá je křivka našeho učení – účelem toho všeho je Láska.
Zdroj: https://genekeys.com/articles/summer-honey-venus-and-the-bees/