Ani nepamatuji, kdy jsem tu naposledy sdílela nějakou tramvajovou historku… ale dnes jednu mám. Vracela jsem se z města a v tramvaji jsem usedla za dvě postarší dámy. Vzápětí jsem si všimla, že jedna z nich v sobě nese potřebu vyjadřovat se ke všemu. Úplně ke všemu. Neomylně, všeznale, s dosti hlasitou dikcí, kterou ani nasazený respirátor nedokázal dostatečně utlumit. Okomentovala současně dění a právě když jí docházela slova, přistoupil do tramvaje mladý muž se svým psem.
Byl to opravdu moc hezký pes. Střední velikost a na první pohled takový přátelský a bystrý. A zajímavě zbarvený. Další námět k hodnocení. „To je tedy hodně zvláštní rasa, asi nějaký druh kolie by to mohl být… Ty já dobře poznám, protože… atd“. Ještě chvíli na psí téma znalecky hovořila a potom jí to nedalo a zeptala se mladého muže, jaké rasy jeho pes je. On se na ni podíval a bez zaváhání odpověděl: „To je šmrnclík“. Óóó kouzelná čeština. Paní uznale pokývala hlavou s pokynutím k druhé paní: „Myslela jsem si to, ale to je tak neobvyklý druh, že mě nenapadlo, že bych ho mohla potkat tady v tramvaji“. A jeli jsme dál…