Když jsem před pár dny vkládala příspěvek s fotografii vážky, která se usadila v mé dlani, netušila jsem, že si tito okřídlení poslové svobody udělají u nás slet. Není to zase tolik překvapivé, když bydlíme u vody… ale aby se mnou zalévali truhlíky s petúniemi, sedali mi na ruku, na konev s vodou i do vlasů, to se mi obvykle nestává. Zvláštní synchronicita v době, kdy jsem se naplno ponořila do přípravy nového semináře, který je celý – o svobodě.
Kdysi jsem se tu zmiňovala o knížce Adriana Kezeleho, nazvané Překročení karmy, aneb jak se vymanit z pout osudu (v tomto článku). Autor v ní popisuje rozdíl mezi domnělým a skutečným stavem svobody. Nedívá se na svobodu jako na možnost volně se pohybovat, na svobodu myšlení, slova nebo víry, ani na povrchní představy o svobodě jako o splnění všech přání, byť většina z nás není svobodná ani v tomto smyslu. Ukazuje, že ta nejneproniknutelnější vězení si stavíme sami v sobě. Stavíme je svými názory, postoji, přesvědčeními, stavíme je snahou všechno pochopit, vysvětlit, zařadit do logického rámce, do řetězce příčin a následků, do kontinuity času – a snahou dát tomu smysl. V základech zdí těchto vězení leží naše potřeby, naše touhy, přání a záměry. Autor nám však ukazuje také to, že se v těchto zdech nacházejí drobné trhlinky, skrze které je možné z vězení uniknout.
Seminář, o kterém jsem se před pár větami zmínila, je touto knížkou volně inspirovaný, myšlenky z ní se volně proplétají mezi několika meditacemi. Nazvala jsem ho Sebeodpoutání. Máme za sebou jeho premiéru v Pardubicích, na podzim bych ho ráda zopakovala i v Brně a v Mníšku. Přestože jsem měla trochu obavy, zda téma vnitřní svobody do dnešních dní vůbec zapadá, ukázalo se, že zapadá až neskutečně.
Nabízím tu malou „ochutnávku“ v podobě krátké očistné meditace.
Stačí zavřít oči, volně dýchat – a představovat si.
Ta fotka vážky je úžasná. To jste fotila vy, Gabrielo, nebo je to ilustrační fotografie?
Děkuji… to bych byla hodně dobrá, kdybych takto fotila 🙂 Je z volně dostupné fotogalerie…