Koho se ptát? Jenom sebe…

Od minulého týdne přemýšlím, jak přenést do slov dvě témata, která se kolem mě zvláštním způsobem zahustila. Jak je dát do slov, aby byla pochopena, ale současně zůstala skrytá. Pokusím se, a možná je odkryji víc, než jsem původně zamýšlela. Spojuje je konstatování, že současná doba je velikou lekcí rozlišování, velikou lekcí důvěry k vnitřnímu hlasu a k vlastním pocitům… a to, že dnes nastal na tolika úrovních života chaos, že je téměř nemožné na základě pouhých informací zvnějšku učinit důležitá rozhodnutí.

Téma první se týká příběhu mé dlouholeté známé, velmi citlivé a vnímavé bytosti, které její kvalita mentálního projektora (viz Human design) přináší kromě „plusů“, což je například schopnost naladit se a navnímat druhého člověka, také „minusy“, který se projevují v tom, že na sebe snadno natahuje nejrůznější energie. Obrátila se na mě v minulém týdnu s tím, že má zvláštní potíže. Silné proudy energie procházející tělem, horké ruce, časté záškuby očí, třes těla, neschopnost zaostřit a soustředit se, chvilková vylétávání z těla. Když řekla slova „záškuby očí“, zpozorněla jsem, protože jsem se už několikrát setkala s tím, že se touto formou ukazovala cizorodá energie. Sama sobě si odpověděla tak, že v jednu chvíli řekla, ať tato energie skrze ni proudí, jen pokud je to čistá Boží síla – a v tu chvíli se proud zastavil. Je zbytečné rozepisovat celý příběh, jenom ve zkratce. Podařilo se jí napojit, aniž by se o to nějak zvlášť snažila, přes jeden životopisný dokument na obraz člověka, který byl znám jako zázračný léčitel. Už dávno nežije, ale stále se přes něj mnoho a mnoho tisíc lidí na celé planetě i tady u nás napojuje a odevzdává své nemoci a potíže. V tu chvíli se proud energie spustil. Já sama se snažím obrazu tohoto muže vyhýbat, i když občas někde v internetovém světě vykoukne… je mi z něho velmi těžko, všechno se ve mně svírá. Pro mě jasný signál. Už delší dobu. Nemyslím si, že by sem on sám přinesl něco nečistého či zlého… spíš se to tam nabalilo následně, ještě se k tomu vrátím. Probleskla mi hlavou, jako už mnohokrát, slova pana Arkadije Petrova – Člověku není třeba prostředníků…

Ne že bych se tomuto věnovala denně, a ani se tomu intenzivněji věnovat nechci, přece jen existují jisté vesmírné zákony, které plně respektuji… ale jsou chvíle, kdy přesně vím, co mám dělat, a můžu to udělat, protože vím, kým jsem… a udělám to. Nebudu popisovat, co to bylo a jak silné to bylo. Zvláštní hrou náhod jsem ale za pár dní řešila v jiném městě, s jinou paní (také velmi citlivou) v podstatě totéž, s podobnými projevy a se stejným napojením. A obě říkaly, že je nenapadlo, že by tam něco takového mohlo být, protože jim to doporučovali jejich známí, četly pochvalné komentáře na sociálních sítích… a také o něm mluvil ve svém pořadu ten a v jiném pořadu zase onen, a těm ony věří… Vím, je to těžké, i v nabídce duchovní, ezoterické, osobnostně-rozvojové číhají mezi prospěšnými směry i různé pasti a pastičky a je těžké se v tom orientovat (možná se toho dotknu v některém z dalších článků, protože mi k tomu přišly zajímavé souvislosti).

Pro mě je základním vodítkem pro rozlišení, co je pro mě a co raději nechat být, vnitřní pocit, který vnímám v těle. Mám na to hodně vycvičenou pozornost, protože při většině terapií vedu klienta vnitřní krajnou jeho těla, kde vnímá uložené emoce a nezpracované reakce na různé situace… a vše současně s ním “čtu” i přes sebe, na svém těle, v jemnější podobě. (Popisuji toto propojení vjemů a těla v textech O tiché řeči našich těl (1. část a 2. část) a pracujeme s tím na seminář Sebepropojení – to jen jako připomínka). Určitě existují i jiné spolehlivé způsoby vnitřní komunikace, každému může fungovat něco jiného. Hodně doporučuji nechat těmito vnitřními filtry, které jsou vždy na naší straně a dají se ošidit mnohem obtížněji než naše mysl, procházet mnohá svá rozhodnutí… Dnes více než kdy dřív.

Rozlišovat ve světě neviditelném je náročnější, než rozlišovat ve hmotné realitě. Sama jsem si před lety v tomto směru dost naběhla, jak se říká. Zmiňovala jsem se o tom v článku O lišejníku na skále. Síly a bytosti, které „nejsou hodné“, to nedají znát hned… mnohdy zdánlivě pomáhají a léčí, plní přání, a trvá dlouho, než si člověk uvědomí, že za to na nějaké úrovni hodně platí. Navíc se stává, že nad tím, co je původně čisté a nezkreslené, nebo analogicky nad člověkem, který je čistý a na straně dobra (což je hodně zjednodušený pojem), se ve chvíli, kdy se stane objektem uctívání a začne být posilován vírou a energií mnoha a mnoha lidí, vytvoří tzv. egregor. Ten má sílu tím větší, čím více lidí je na něj napojeno. Dává mu to na jednu stranu velikou sílu, která se uplatní např. v léčení, na druhou stranu se na něj může napojit bytost, která to s těmito lidmi až tak láskyplně nemyslí. Našlo by se takových příkladů dost, v historii, v náboženstvích, v různých duchovních hnutích, některé se staly už nedílnou součástí lidského nevědomí. Samozřejmě jsem to teď dost zjednodušila – koho by tato problematika zajímala víc, doporučuji tuto knihu (odkaz).

Téma druhé se týká mnohých a opakovaných dotazů, co si myslím o současné vlně očkování, zda ho doporučuji, či ne. Už někdy na podzim jsem se k tomu přestala vyjadřovat, přestala jsem rozesílat materiály a odkazy na odborné články a videa s jiným pohledem, přestala jsem vysvětlovat. Zjistila jsem totiž, že to nemá nejmenší smysl, protože lidé většinou chtějí potvrdit to, pro co jsou už rozhodnuti, případně si chtějí tento názor v diskusi obhájit. Začala jsem všem odpovídat jednoznačně: Udělej to, co cítíš. Jenomže… když to tak sleduji, říkám si, kolik lidí opravdu udělá to, co cítí? A kdo ví, co cítí? V minulém týdnu jsem si uvědomila, až tak, že mi téměř zazvonilo v uších, význam jednoho zhusta používaného automatismu. Slyším ho ze všech stran: Já se NECHÁM očkovat, nebo v čase minulém NECHAL jsem se očkovat. Případně NECHALA či NECHALI. Proto, abychom mohli cestovat, jít do kina, jít na pivo, aby se to už zastavilo, abychom mohli „normálně“ žít, protože se bojíme. Nechat se. Připomnělo mi to podobně absurdní spojení, na které opakovaně upozorňuje Jarda D: Dáme ho do školky, dáme ho do školy… jako věc, dáme ji tam, odložíme ji tam… Ve slovech „Nechat se“ vnímám odevzdanost, přenechání své síly, podvolení se někomu či něčemu.

Jak jsem psala v úvodu, zvnějšku odpověď na to, co je pro vás správné, nedostanete. Když budete číst média oficiální a média alternativní, budete mít pocit, že existují dva světy. V obou jsou názory podpořeny řadou odborníků s mnoha tituly, v obou se opírají o vědecké výzkumy a studie, a v obou jsou zcela protichůdné. Ani já vám tuto odpověď nedám. Nevím, která možnost je pro koho lepší. Osobně však považuji toto rozhodování za jednu z nejzásadnějších voleb, které tu činíme, za jednu z nejsilnějších lekcí rozlišování, a proto doporučuji obrátit se k sobě a začít se ptát po důvodech a motivacích a počkat si na odpověď, která z nitra vyvstane. A potom opustit úroveň „Nechám se / Nenechám se“ a rozhodnout se, jako vědomá lidská bytost, jako projev nekonečného vědomí. Rozhodnout se tak či onak, ale za sebe a s plnou zodpovědností.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *