Území zraněných žen

Tak jsem si tu nedávno posteskla, že vůbec nemám o čem psát, že dny plynou jeden za druhým zcela monotónně a že se neděje nic, co by stálo za převedení do písmen. V uplynulém týdnu jako by to chtěl místní scénárista dohnat a stalo se toho tolik, že by chtělo do písmenek všechno. Ne že by to byly převratné události, spíše se v nich otevřelo několik nových témat. O něčem z toho, co proběhlo, se však psát ani nedá, o dalším se sice psát dá, ale potřebuje si to nějaký čas dosedávat… a tak se tu podělím jenom o jeden velmi živý sen, který se mi zdál jednoho rána těsně před probuzením. Byl z těch, které se nezapomínají… A cítím, i když nevím proč, že ho tu mám převyprávět.

Z nějakého mně neznámého důvodu jsem nastoupila do zaměstnání. Asi spíš z nutnosti, než že by se mi chtělo. Chodila jsem bludištěm kanceláří a míjela anonymní tváře za psacími stoly. Všichni dělali rutinní kancelářskou práci a já si vůbec neuměla představit, jaká práce mi tu bude přidělena. Pocit frustrace a beznaděje, připadala jsem si tu k ničemu a o několik generací starší než ostatní. A ti se na mě dívali spíše shovívavě.

V jednu chvíli se všichni začali neklidně rozhlížet a já jsem vytušila, že přichází šéf. Objevil se vysoký muž, vousatý sympaťák, a vzal si mě stranou. Dal mi pak do ruky těžký svazek mnoha pomačkaných a částečně potrhaných dopisů, nalepených výstřižků z novin, zápisky z deníků… to vše ve starých tvrdých deskách převázaných motouzem. Když jsem nahlédla dovnitř, na první list, uviděla jsem tam starou, ručně nakreslenou mapu s různými zápisky, poznámkami a jmény. Řekl mi, že je to mapa Území zraněných žen. A že si mám celý svazek pořádně pročíst, že je plný příběhů. A pak že z toho uděláme ten projekt. A odešel.

Probudila jsem se s pocitem, že mi byla dána důvěra a že já přesně vím, co s tím. Když přebrala vládu vědomá mysl, příjemný pocit důvěry zůstal, ale uvědomění, že vím, co s tím, se rychle vytratilo. Vnitřně cítím, že těmi zraněnými ženami byly myšleny onkologické pacientky, a že jejich hlavním zraněním byl operativně odstraněný nebo poškozený prs. Příběhů s tímto tématem jsem už vyslechla mnoho… Co bylo myšleno oním projektem, to zatím přesně nevím.

Možná se tím vynořuje do reality má dlouholetá myšlenka na vedení terapeutických skupinek žen, které se léčí s touto diagnózou, možná je to impuls k tomu, aby jejich příběhy nebyly zapomenuty, možná ještě něco jiného. Kdoví. Jako správný Generátor (viz Human design), který nemá nikdy nic iniciovat a jeho základní životní strategií má být „jednání v reakci“,  si počkám, co k tomu přiletí dál. Věřím, že to bude v pravý čas, jako ostatně vše, co mi život posílá do cesty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *