Náklonnost ke kamenům je u mě tak trochu povahová úchylka. Ze všech cest si přivážím aspoň jeden malý kamínek a s nejmladším synem, který tento povahový rys podědil a ještě ho povýšil svými znalostmi z geologických letních škol a mineralogických výprav, vymetáme většinu výstav minerálů, které se někde poblíž konají.
A tak není divu, že když jsem hned na začátku „akce pro zachování normálnosti“, o které jsem psala v tomto článku (odkaz), objevila kouzelné zákoutí plné nádherných kamenů, krystalů, šutříků…. a ještě navíc mladého muže, ke kterému kameny hovoří, bylo jasné, kde strávím velkou část dne. Jasné bylo i to, že si jako soukromou „odměnu za účast“ jeden zakoupím. Jenomže, jenomže, vybírejte, když je jeden krásnější než druhý… Postupně jsem měla několik favoritů, povětšinou jemných, třpytivých, ve vílích odstínech. Ale jako pokaždé, když se probírám kameny, skončil v mých dlaních úplně jiný, ale byl to přesně ten, který chtěl ke mně. Záhněda.
Trochu mě to překvapilo. Ale čím víc jsem se na něj dívala, otáčela ho proti světlu ze všech stran a objevovala ho z různých pohledů, tím víc mě fascinoval. A potom promluvil onen mladý muž… a řekl mi, že je to hodně zvláštní kámen, tzv. seven stars – to znamená, že má uvnitř sebe vrostlých sedm různých kamenů. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Je jiný za denního světla a jiný nad plamínkem svíčky. Jsou v něm podzemní jeskyně, západy slunce, podmořská hlubina, ledovec, celičký vesmír, žijí v něm bájní tvorové, ryby i motýli… Je záhadný.
Díky, Gábi. Eva
Ten k tobě prostě patří. N.