Když promluví Duše

Procházím se denně kolem Svitavy, bloumám ve zvláštním bezčasí, většinou jenom sama se sebou. V tichu. Sem tam mi hlavou proletí myšlenka nebo obraz. Většina z nich po chvíli odejde, ale když se jim pryč nechce, ponechám je uvnitř sebe volně probublávat a čekám, jestli se z nich něco zajímavého vynoří. Přijde mi, jako by se uzavřením hranic „tam venku“ pootevřely hranice „tam uvnitř“, a ostražitý pohraničník, který je poctivě strážil, si šel dát zaslouženého šlofíka. Že je možné projít a podívat se do dosud neprobádaných světů. Před pár dny se setkaly dva mé volné myšlenkové proudy a přivedly mě někam hluboko, tam, kde jsem ještě nebyla, a pomohly mi zhojit jednu dávnou ránu, kterou jsem tam objevila.

První proud myšlenek jsem si nechala plout na téma „co dál na seminářích“. Prošli jsme skrze Emoce, Strachy, Existenciální strachy, přes Ženství, Dětství až k Vnitřnímu dítěti, prošli jsme skrze Stíny a Dary, až k uvolňováním traumatických vzpominek z těla při Sebepropojení, a ke zkoumání mentálních smyček a programů v Sebeodpoutání. Kam dál se dá v cestě „do sebe“ ještě jít?

Druhý proud mi přehrával část rozhovoru z předešlého večera, kdy jsme v malé skupince online debatovali nad Genovými klíči. Zazněla tam pro mě nová informace, týkající se úplného středu profilu, sféry Spirituální inteligence (SQ), která se utváří během prvního sedmiletí. Dávno vím, že toto téma – a prožitky prvního sedmiletí celkově – velmi silně předurčují, jak se tu na Zemi budeme po celý život cítit, jak budeme přijímat svůj život. Nová informace pro mě byla ta, že dítě v tomto období zcela přirozeně prožívá téma tohoto GK na rovině daru, dokonce se záblesky siddhi. Ze své podstaty ho nemůže prožívat jako stín. Mám v této sféře GK 46 – stín Vážnost, dar Radost, siddhi Extáze (pozn.– více o tomto GK v článku O radosti). A vzhledem k tomu, že tento klíč ovlivňuje první sedmiletí úplně všem, mám tam toto téma hodně silné.

Nikdy jsem nebyla takové to radostné rozjásané dítě. Byla jsem vážná, osamělá ve svém světě … a často jsem plakala. Vzpomínám si na rýmovačku, kterou mi říkával můj milovaný děda Evžen: „Vrni vrní kolovrátek, zítra bude velký svátek, a pozítří ještě větší, proč Gábinka pořád brečí?“
V duchu jsem si položila otázku, aniž bych na ni čekala odpověď: Proč jsem se v dětství do tohoto stínu propadla? A v tu chvíli jsem věděla, kam jít. Ještě hlouběji, než odkud promlouvá naše zraněné Vnitřní dítě, až tam, kde přebývá naše Bytostné já, část naší nekonečné Duše. Bylo to, jako když se v setmělém kině, v němž jsou ze tmy slyšet jen šepoty nedočkavých diváků, najednou rozsvítí promítací plátno.

Byla jsem v prvních týdnech po narození. Byla jsem v bezpečí, přijímaná, milovaná, opečovávaná. Ale někde uvnitř prožívala tato moje vnitřní část drama, protože věděla, že jiná lidská bytost, muž, který měl být v mém životě přítomen, tu už nikdy nebude. Na mentální rovině, i na rovině emocí mám přitom tohle dávno přijaté, ani mé Vnitřní dítě se tím necítí zraněné. Netušila jsem, že to někde ve mně je stále živé. Odmalička je mou primární emoční reakcí lítost a opuštěnost – tady jsem však narazila na zcela odlišný prožitek, byl tu vztek, zlost, obrovský pocit urážky a nespravedlnosti. Zalil mě jako vlna při tsunami. Jedna má část dále kráčela kolem řeky a všechno to jenom zvenku pozorovala, v naprostém klidu bez jakékoliv emoce, zatímco se někde v hlubinách oživilo toto hluboké trauma. Zvláštní pocit dva v jednom. Po pár minutách přišlo světlo, vše se uvolnilo a odplulo pryč. Přišlo přijetí, smíření, odpuštění. A pocit, jako když z hrudi odpadne kámen a zůstane tam volný prostor k nadechnutí.

Následně jsem si uvědomila, v jakém tématu se mi tato „trhlina v duši“ odzrcadluje do dnešních dní, a že je jednou z mála smyček, které vězní moje vědomí… a nechám si ji introvertně pro sebe. Nicméně mi za pouhých pár hodin jedna související synchronicita znovu potvrdila, že svět vnější je tvořen od světa vnitřního, že změna uvnitř spustí změny venku, že není příčin bez následků a následků bez příčin. A že jsou dnes tyto odezvy nečekaně rychlé.

A co napsat na závěr? Asi jen malé pobídnutí ke vstupu „za hranice“, dokud jejich strážce odpočívá a je tam průchod volnější než jindy. Jenom se tam porozhlédněte… a třeba vám duše napoví, kam se podívat a jaké místo navštívit. Bez konkrétních záměrů a velkých očekávání. Sféra prvního sedmiletí může být i pro vás klíčem, který odemyká bránu času.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *