Seděla jsem před pár dny v jedné příjemné kavárně se dvěma mými dávnými kamarády. Známe se od školních let a čas od času spolu strávíme dlouhý večer v hlubokých a dosti otevřených rozhovorech. Tentokrát se téma stočilo k partnerským vztahům, k jejich darům i stínům. Všichni tři jsme sdíleli své prožitky a pohledy – já, žena žijící v dlouhém vztahu s mužem, kamarád, muž žijící v dlouhém vztahu se ženou, a druhý kamarád, muž žijící v dlouhém vztahu s mužem.
Nečekejte sdílení osobních záležitostí, ty stráží brána tajemství.
Nečekejte analýzu smyslu vztahů, ani žádné moudré a hlubokomyslné závěry.
Jenom pár postřehů a myšlenek, které tento večer v proudech slov přinesl.
Možná si ne každý uvědomí, že zřejmě poprvé žijeme v době a kultuře, kde jsou vztahy volbou, ne potřebou. V dřívějších dobách nám vztahy zajišťovaly přežití, bezpečí, materiální podporu a společenský status. Dnes můžeme poměrně bez problémů přežívat i sami – jak se říká moderním pojmem „single“ – a materiální i sociální potřeby si dokážeme zajistit. Právě proto se zvyšují nároky na kvalitu vztahů. Mluvím samozřejmě o lidech na určité úrovni vědomí, kteří přemýšlejí o sobě, o životě a o jeho vyšším rozměru. Právě tito lidé cítí přirozenou potřebu vyvíjet se na osobní i spirituální rovině a mají pro to v dnešní době řadu příležitostí – knihy, semináře, seberozvojové programy, informační otevřenost. A právě to přináší veliké dilema ve chvíli, kdy má tuto potřebu pouze jeden z partnerů. Kdy se ten druhý přirozeným aurickým vlivem nezačne měnit také, ale nastaví se do pozice odporu a začne se ve vztahu otevírat propast.
Nabízí se pak otázka, jak rozeznat, zda nám život ve vztahu víc dává nebo bere. Krásnou odpověď na dilema, kdy má smysl snažit se o záchranu vztahu a kdy ho vědomě ukončit, dává ve své knize ruský psycholog Anatolij Někrasov.* Píše o tom, že smysl má takový vztah, ve kterém rosteme a vyvíjíme se, stáváme se lepším člověkem. Tady je samozřejmě další otázkou, do jaké míry se dokážeme na sebe a svůj vztah podívat poctivě, do jaké míry si dokážeme přiznat skutečnost. Odpověď může přijít pouze z nitra jako impuls Duše člověka. Možná si pak ale položíme další otázku: Bolí mě víc zraňování ve vztahu, nebo by mě víc bolela osamělost?
S prodlužováním aktivního věku se stále více lidí ptá, zda to opravdu chtějí ve stávajícím nefunkčním vztahu „doklepat“ až do konce života. Výrazně tím v posledních letech vzrostla rozvodovost v předdůchodovém i důchodovém věku. S postupujícím věkem se stává z jednou ze základních vztahových priorit Blízkost. schopnost a ochota sdílet své životy, nežít vedle sebe, ale spolu. Nepřežívat, ale žit. Další z kvalit, která by měla být vnímána oboustranně a neměla by být překryta strachem, zvykem či pohodlností.
Když se s někým při konzultaci dostaneme ke vztahovým dilematům, obvykle tomu člověku položím nečekanou otázku: „Zavři si oči, Tvůj partner teď stojí před tebou. Co cítíš?“
Tělo a jeho buněčné záznamy odpoví rychleji než mysl. Odpoví pravdivě a někdy i nečekaně, nejčastěji skrze pocit v hrudi. Nepříjemné sevření, tlak, odtažení – nebo příjemné teplo, zachvění, potřeba se přiblížit. Často po chvilce dožene tuto odpověď i mysl. Často větou začínající slovy: „No jo, ale…“.
Za slovy: „No jo, ale…“ se mohou vynořit slova o dětech a udržování vztahu kvůli nim. Je to jedno z nejcitlivějších témat. Ani já sama k němu nemám vyhraněný postoj. Vyslechla jsem řadu příběhů o následcích na psychice dětí, jejichž rodiče se rozešli, ale vyslechla jsem možná stejné množství příběhů o podobných následcích, když rodiče zůstali kvůli dětem v bolestivých vztazích. Párkrát jsem slyšela i to, že děti prosily své rodiče, aby se rozvedli. Zajímavou zkušenost sdílel jeden můj známý, který se se svou ženou rozváděl v době, kdy měli ročního syna. Navštívili partnerskou poradnu a psycholog se jich zeptal, co mají společného. Odpověděli, že syna a krásný nový byt. Podíval se a zopakoval otázku: „Neptám se na byt a dítě, ptám se vás, co máte společného.“
Překvapuje mě, kolik lidí žije ve vztazích založených na závislostních vzorcích, na ovládání a manipulaci hraničící s psychickým terorem. Kolik lidí dokáže za slova, že to dělají z lásky, schovat životy plné strachu, přizpůsobování se a kompromisů (o zdravých a nezdravých kompromisech jsem psala tady). Kolik lidí pak žije životy se ztrátou sebe samých. Když poslouchám tyto příběhy, ptám se, kam se asi vytratila Láska.
O vzorcích, které nevědomě formují naše žití ve vztazích, a o směru, kterým se budou v průběhu času tyto vzorce, a tím také vztahy proměňovat, nádherně mluví Genový klíč 33*. Pár slovy tu jeho poselství zmíním, jeho plné znění najdete v knize.
Stínem GK 33 je Zapomnění. Při zrození si s sebou neseme v jemnohmotných vrstvách aury řadu vzpomínek, naprostou většinu si však nepamatujeme. Je to princip tzv. sanskár, což jsou jakoby shluky energie uložené v našem vědomí, které do veliké míry určují, jak bude vypadat náš život a osud. Sanskáry dávají vzniknout všem lidským touhám, které zpětně vytvářejí další sanskáry. Tak se necháváme lapit do nekonečných kol či sítí, které jsme na sebe sami utkali – kvůli vzpomínkám, které neustále vytváříme, paradoxně neschopni si vzpomenout, kým ve skutečnosti jsme. Jelikož právě vzpomínky nás drží ve stavu Zapomnění, je naším největším úkolem proniknout skrze iluze a uniknout z bludiště plného paradoxů, kdy každá touha, kterou chceme naplnit, nám ještě více utahuje tuto síť. Jediná touha je však výjimkou – touha rozpomenout se na své skutečné já, která je počátkem procesu probuzení. Sanskáry jsou příležitosti k vyléčení našeho zranění. Fungují jako červí díry, které nás k určitým lidem přitahují a od jiných odpuzují. Právě naše vztahy nám nabízejí příležitost rozmotat síť omotanou kolem našich zranění, kolem našich genových kódů. Naše nejhlubší vzpomínky nás vhánějí do těch nejnáročnějších vztahů. Přesto právě tyto obtížné vztahy nabízejí přímou cestu k protržení závoje zapomnění – nutí nás ptát se, kým jsme, jakou roli hraje láska v našem životě a jaký má vlastně život smysl. Pro odhalení tajemství sanskár je třeba se plně otevřít životu i bolesti, skryté v mnoha vrstvách. Začne se tím oživovat náš vnitřní hrdina, který musí projít mytickými zkouškami. V životě se najdou lidé, kteří nás silně přitahují a máme pocit, že je odněkud známe. Tyto vztahy jsou vždy velmi intenzivní a náročné. Jsou to vztahy lásky a nenávisti. Pokud do takového vztahu plně vstoupíme a nesnažíme se utéci před procesem, který se v něm odehrává, dáváme ve svém životě prostor milosti. Přijetím zkoušky, kterou tento vztah přináší, transformujeme vzorce spoluzávislosti na vyšší frekvence a otevíráme své srdce. Stín 33 nás drží v hlubokém spánku tím, že drží v utajení naši minulost. Kdybychom se rozpomněli, že už jsme stejná dramata a utrpení milionkrát prožívali, ihned bychom z těchto vzorců vystoupili. Účelem stínu 33 je udržet nás uzamčené v materiální rovině, dokud se vědomí nezačne spontánně probouzet. Do té doby budeme žít v iluzi, že jsme sami a odděleni.
Darem GK 33 je Bdělost. Člověk s darem Bdělost se již nenechá ovládat svými nevědomými touhami, strachy a hněvem. Na vyšší frekvenci již rozpoznáváme vzorce způsobující naše utrpení a čím bdělejšími se stáváme, tím větší bolest a marnost cítíme. Je to jako vstup do očistce. Proces očisty je nedílnou součástí rozplétání našich sanskár a můžeme ho významně urychlit, pokud zapracujeme na svých vztazích. Začínají nás přitahovat zkušenosti, které obohatí našeho ducha, místo našich závislostí a zážitků přinášejících chvilková uspokojení naších smyslů. Bdělost je rozkvětem sebeuvědomování a seberozpomínání. Být Bdělý znamená vidět všechny své nevědomé vzorce. Je to schopnost zastavit se třeba uprostřed prudké hádky, uvědomit si, že znovu hrajeme hru na oběť a vzpomenout si na svou podstatu. Na úrovni daru ještě člověk není od těchto vzroců a sanskár osvobozen, ale postupně se oslabují. Dochází však k zajímavému fenoménu – čím blíže jsme ke kvantovému skoku, tím jsou pro nás tyto vzorce náročnější. Ve skutečnosti je to tím, že si stále více uvědomujeme, že spíme, a je nám to stále nepříjemnější. Jelikož nemůžeme udělat nic pro to, abychom probuzení urychlili, jen pozorujeme, jak se naše iluze začínají na okrajích drolit. Je to fenomén nazývaný smrt Ega. V tu chvíli je naše Bdělost to jediné, na co se můžeme spolehnout. Plná bdělost nastává, když si uvědomíme, že se prostřednictvím našeho prožívání větší realita rozpomíná sama na sebe.
Siddhi GK 33 je Odhalení. Když v nás zazáří siddhi 33, zapomeneme na vše, čím jsme byli, a rozpomeneme se na to, čím ve skutečnosti jsme. Mysl již nezasahuje do čistoty vědomí, které vymazává všechny naše sanskáry. Existuje tu pouze nekonečný čas. Odhalení přináší konec všem koncům. Zmizí tu vše, co je založeno na čase – slova, myšlenky i symboly, mýty, evoluce, lidstvo. Odhalení dává vzniknout skutečnému tichu. Bytosti ztělesňující toto siddhi už nemají co říct. Pokud promluví, tak proto, aby sdělily, že již není co říct. Tím odhalí největší tajemství, tajemství věčného Teď. Siddhi 33 je vstupní branou k vyšším a širším realitám, které začínají tam, kde lidská bytost končí. A to přesto, že vědomí na úrovni siddhi ví, že vyšší úrovně vědomí jsou jen iluzí. Vědomí zabydlené ve formě se vždy ubírá cestou, která se jeví jako osobní příběh. Vtip je v tom, abychom se do svého příběhu zamilovali a žili jej naplno. Dvě věci jsou zaručené – že zcela jistě dojdeme na konec příběhu a že náš příběh je zcela jedinečný a nepodobá se příběhu nikoho jiného. Proto je pro nás zavádějící poslouchat příběh, jak někdo došel k osvícení a jaké techniky a učení mu byly nápomocny. Ve skutečnosti nemůžeme pro dosažení tohoto stavu nic udělat. Pouze důvěřovat svému příběhu. To je důvod, proč je pro lidi tak těžké tohoto stavu dosáhnout. Není koho následovat, cesta vede panenskou krajinou a divočinou, a když je nám konečně velká pravda zjevena, stane se to za naší nepřítomnosti.
*Anatolij Někrasov: Na vlně života
**Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)
A na závěr… Něco O lásce