Zažila jsem včera okamžik krásného prolnutí přítomnosti s minulostí. A uvědomila jsem si, jak neuvěřitelně se od doby, kdy jsem dospívala, změnil přístup k jedné – v té době velmi zásadní – záležitosti, a to k pořizování výbavy.
Když jsem před pár lety vyprávěla své dceři o tom, že bylo v době našeho dětství a dospívání zcela běžné, že dívky dostávaly od svých babiček a tetiček postupně různé části vybavení do budoucí domácnosti, a ty se schovávaly v hlubokých skříních až do svatby a stěhování z domu, tvářila se dosti nevěřícně. Když jsem jí rozechvěle líčila, jak mi babička Milada a prateta Anna postupně nakoupily hromadu ručníků, osušek, utěrek, také několikero povlečení, jak mi nechaly ušít naducané péřové polštáře a teplé peřiny, k čemuž má maminka dokoupila ještě sadu hrnků, talířů a příborů, dívala se na mě, jako kdybych vyrůstala v době Boženy Němcové. A když jsem jí prozradila, že jsou některé z těchto kousků stále součástí naší domácnosti a že je u nás drží kromě jejich trvanlivosti i moje nostalgie, viděla bych se na Starém bělidle i já sama.
Když si má dcera minulý týden přivezla domů klíč od svého prvního vlastního bytu, do kterého se chystá přestěhovat, měla jsem najednou silný vnitřní pocit, že tuto rodovou „výbavovou“ vlnu musím poslat dál. Asi to podobně cítila i moje maminka, která jí do nového bytu také pár věcí přivezla. Dnes obnáší obstarání základní výbavy do malé domácnosti jednu delší návštěvu v Ikey. Během dvou večerních hodin jsme spolu vše důležité postupně vrstvily do velkého nákupního vozíku, v nezbytné pauze jsme si daly i náladovou kávu… a pak stačilo jedno pípnutí kartou a naťukání jednoho čísla…
Mám z toho dvojí pocit. Na jednu stranu mi to připadalo takové chladně neosobní, jen krátká cesta z regálu do košíku. Moje výbava byla skládána řadu let, několika ženami, s velkou láskou, opakovaně se jí dotýkaly jejich ruce, byly do ní vkládány představy o mém budoucím manželství, mateřství, o štěstí… Na druhou stranu doufám, že má dcera na ty dvě společně strávené intenzivní hodiny, kdy jsme se smály i rozumně rozmlouvaly, kdy jsme se zcela plynule přesunuly do polohy moje domácnost – tvoje domácnost, také nezapomene. A že do všech těch předmětů byly i během takto krátké chvíle s láskou vtisknuty představy o její šťastné budoucnosti.