Jsou chvíle, které nás přimějí podívat se na život z výšky a spatřit, jak zvláštními cestami se ubírají lidské osudy a jak se v určitých bodech protínají navzájem. Vidíme pak život jako nádhernou barevnou tapiserii, kde je každý lidský osud jednou nitkou, která se splétá s dalšími nitkami a tvoří tak společně neuvěřitelné vzory.
Zažila jsem jeden z takových bodů protnutí v tomto týdnu. Nemůžu být konkrétní, tak jenom letmý „pohled z výšky“. Potkal se u mě v kanceláři souhrou zvláštních náhod příběh, který prožil můj kamarád chirurg se svým pacientem, přes příběh, který prožívám já se svou klientkou, s příběhem ženy onoho pacienta. A když se dívám dál, tak se má klientka ocitla u mě také neplánovanou cestou a stejně neplánovaně se setkala s pacientovou ženou. A já se s oním chirurgem vloni potkala v situaci, kde jsem také neočekávala navázání hlubšího přátelství…
a tak by se příběhy mohly rozvíjet do stále širších a širších souvislostí.
Tak jsem si pak přemýšlela o tom, jak nepředvídatelnými cestami nás osud vede. Nikdy nevíme, s kým se setkáme zítra, s kým pozítří a jak nám tito lidé zasáhnou do života. Jak může třeba jen letmé setkání přesměrovat náš život.
Mluví o tomto tématu i jeden z Genových klíčů, je to 44.* Mluví o lidských fraktálech, o opakování jistých neviditelných vzorců, které spojují skupiny lidí. Každá osoba, s níž se v životě potkáme, je částí celkového fraktálního vzorce našeho osudu. V životě si přitahujeme ty vztahové vzorce, které nás učí přesně to, co potřebujeme k vývoji svého vědomí. Tyto fraktální vztahy můžeme vystopovat v celém svém životě. To znamená, že lidé v našem okolí drží klíč k našemu osudu.
S tím, jak se během života učíme a zvládáme lekce, se naše frekvence zvyšují a přitahujeme fraktály vyšší frekvence. To nám do života přivede nové lidi odpovídající této zvýšené frekvenci. Pokud se ale z lekce nepoučíme, pak se nám po ukončení či opuštění vztahu vrátí stejný vzorec s jinou osobou.
Kdo dokáže tyto vzorce vnímat z úrovně siddhi, ten chápe mechanismus lidského předurčení a příběhu lidstva. Vidí celou mozaiku lidské interakce napříč časem i prostorem, a svým
vědomím se v ní rozplývá. Jeho vědomí cestuje po libovolných fraktálních liniích do minulosti i budoucnosti. Vnímá lidské společenství jako synarchii. V synarchii není nikdo výš než druhý, protože je celé společenství prostoupeno vědomím skupinové jednoty. Každý jednotlivec perfektně zapadá do celkového geometrického uspořádání, a pokud neexistuje na úrovni jednotlivců odpor, celek funguje jako jeden velký organismus. S tím, jak se vesmír probouzí, se synarchie vynořuje na povrch. Do našeho osudu je vepsáno, že máme objevit synarchickou povahu našeho lidského rodu.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)