Tak jsem se s plynutím prvních lednových hodin musela s chutí zasmát sama sobě. Hezky jsem tu uvedla rok 2020 slovy o Nepředvídatelnosti a vzápětí jsem se ponořila do série svých osobních „přechodových“ rituálů, které, jak jsem si uvědomila, dělám na Nový rok každičký rok. Já, kterou ničí programy, pravidelnost a stereotypy a která odmítám běhat životem jako veverka v kole, mívám vlastně první leden jako nalinkovaný.
Navíc ho už od rána – které jako abstinent a „neslavič“ těžké nemívám – plním úkony, kterým se za normálních okolností vyhýbám a odkládám je s tichou nadějí, že se třeba vyřeší samy. Takže už při snídani, v noční košili, přepisuji důležitá data v kalendáři a diáři. Potom komplet zálohuji data z počítače. Čistím mailovou poštu. Promazávám mobil. Dělám rozvrh seminářů na další pololetí a připravuji si k nim letáčky. Vytvářím v Commanderu nové adresáře na ukládání účetnictví a terapeutických záznamů a tabulky přihlašování na kurzy. A jako absolutní vrchol dne zadávám nové trvalé příkazy na placení zdravotního a sociálního pojištění. A večer jdu pokaždé spát s výborným pocitem Splněno.
Nic z toho si nedávám jako závazek, vlastně nic z toho tento den udělat nemusím, ale jakoby se hned ráno otevřelo úřednické Časové okno pro všechny tyto nepopulární činnosti. A byla by veliká škoda ho nevyužít. O Časových oknech jsem už psala kdysi TADY – možná je to téma vhodné k připomenutí. Jsou to neplánované časové úseky, v nichž se zkoncentruje čas i energie pro určitou činnost, a ta jde potom sama, skoro bezúsilně.
Co z toho plyne? Vlastně nic důležitého… Jen že výjimky potvrzují pravidlo a není možné brát vše úplně vážně. A že je fajn mít čas za přítele a pomocníka.