Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom svůj život mohli číst jako knížku. Jestli by nás její čtení bavilo. Jestli bychom se celý den těšili na to, až si večer uvaříme hrnek čaje nebo kávy a ponoříme se do dalších stránek. Jestli bychom se při čtení choulili v napětí pod peřinou, smáli se, plakali a s nadějí si drželi palce. Jestli bychom obraceli oči v sloup a tvářili se mírně pohoršeně, a nad dalšími stránkami se vlídně a chápavě pousmáli. Jestli by ten příběh byl živý.
Za sebe vím, že by ve mně čtení některých řádků vzbuzovalo až posvátný údiv. Údiv nad tím, jak se věci v životě často poskládají v čase, kdy to nečekáme, a způsobem předem jen stěží odhadnutelným. A jak se někdy vyléčí dávná zranění jenom tím, že k nim Život ve správný okamžik pootevře vrátka, my si jich povšimneme a necháme jimi do přítomnosti projít část sebe, kterou jsme tam zanechali.
Terapeutické metody sahající svými kořeny k šamanismu používají k léčení tzv. Návrat Duše. Tento přístup vychází z poznání, že v každé situaci svého života, kdy jsme byli traumatizováni na jakékoli úrovni, kdy jsme prožívali bolest, osamělost, odmítnutí, kdy jsme museli udělat nezdravý kompromis, jsme zanechali část své energie, část sebe samých. Psala jsem o tom už v textu doplněném audionahrávkou Snění navrací Duši, aneb jak léčí Matka medvědice.
Některých dávných bolestných prožitků je možné se dotknout v terapiích. K některým se otevře cesta v meditacích nebo skrze sny. Ale jsou takové, k nimž nás nečekaně přivede určitá situace, která probudí vzpomínku. Podmínkou však je žít všímavý život a přemýšlet o tom, co se nám děje – a pokud se nám dveře do minulosti takto otevřou, tak jimi projít a sebe samé tam uzdravit. Stalo se mi to v posledních letech několikrát a pokaždé to byl velmi silný prožitek.
Situace první, v níž mi kamarád svěřoval rozhovor se svou šestiletou dcerkou, která v naštvání prohlásila, že si půjde hledat jiné rodiče… těchto pár slov mě vrátilo do dětství, do podobného věku, do pocitů absolutní vnitřní osamělosti a úniku do fantazijních světů, kdy jsem si každý večer vysnívala jinou realitu. Náhle jsem u té malé holčičky byla a zaplavila mě vlna soucitu, kterou jsem sama sobě dříve nedokázala dát.
Situace druhá, kdy nám na semináři bioinformatiky lektorka řekla, ať se vrátíme do období kolem patnácti let a najdeme tam okamžik silných pozitivních emocí. A já se ocitla ve dni, kdy jsme psali přijímací zkoušky na gymnázium. Vždycky jsem byla jedničkářka, aniž bych pro to musela vyvinout větší snahu. Pro řadu spolužáků jsem však byla šprt, tudíž jsem se jedničkami až tak nechlubila. Při vyhlašování výsledků přijímacích zkoušek přečetl ředitel mé jméno a já jsem si musela stoupnout, protože jsem je jako jediná napsala z obou předmětů na plný počet bodů. Po pár vteřinách studu nastoupil skvělý pocit ocenění – návratem k této zapomenuté chvíli se mi vrátila část síly a odvaha ukázat to, co umím.
Situace třetí, kdy mě příjemný a poměrně hluboký rozhovor s jedním mužem vrátil do období mého dospívání, k prožitku marné platonické lásky, kdy jsem se cítila odmítnutá, nezajímavá a nepřijatelná. Pocit, který ve mně svým způsobem zůstal. Dokázala jsem se k němu v tu chvíli vrátit a nechat tu mladou slečnu uvědomit si, že všechno je možná úplně jinak, než to ona vnímá, a ukázala jí to optikou mé současnosti. Energie, která se ke mně v tu chvíli vrátila, mi dala nádherně pocítit plné přijetí.
Používám podobný postup i při terapiích, když se dostaneme k bolestným událostem z dob dětství a dospívání. Nechávám klienta ve vědomé představě přijít k sobě samému do tohoto věku. Přichází tam jako moudrá dospělá osoba, vezme dítě do náruče nebo kolem ramen a uklidní ho, vysvětlí mu situaci, zbaví ho pocitu viny či studu, předá mu energii bezpečí, podpory, přijetí, lásky. Povětšinou to bývá velice silný prožitek, mnohdy doprovázený úlevnými slzami.
Tohle je kouzlo práce na úrovni vědomí. Na rozdíl od hmotné reality, kde se pohybujeme ve třech směrech a čas lineárně běží nezávisle na nás, se na úrovni vědomí můžeme libovolně pohybovat i ve čtvrtém rozměru, tedy v čase. Minulost tu není něčím dávno uzavřeným, není neměnná. Dá se do ní vstoupit, jako by se stala druhou přítomností a také probíhala nyní. Jako bychom spojili naše „teď“ s nějakým dřívějším „teď“, a ta se začala vzájemně energeticky a informačně dotýkat. Můžeme skrze toto spojení přenést pochopení, povzbuzení, léčení svému vlastnímu Já do jiného prostoru a času.