Když se ohlédnu za letošním říjnem, musím konstatovat, že to byl pro introverta, tedy pro mě, vcelku náročný měsíc. Početná setkání s mnoha lidmi… při konzultacích i se známými a přáteli. A především dvě významné rodinné události: Svatba, kterou jsem tu už zmiňovala, a o týden později větší oslava kulatých narozenin v manželově příbuzenstvu. A ta mě tak trochu inspirovala k následujícím úvahám.
Bývám na takových akcích mnohem více pozorovatelem než aktivně se projevujícím účastníkem. A v jednu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak málo pro mě znamená minulost. Na konci loňského léta jsem napsala text Pramen nového času (odkaz), v němž jsem zmiňovala svůj tehdejší vjem o odpojení minulosti. A tento vjem přetrvává a zesiluje. Na zmíněné oslavě jsem se ho dotkla ve chvíli, kdy se promítal velmi nápaditě sestavený film o oslavencově životě… míhaly se tu více i méně staré fotografie a videa. A vzhledem k tomu, že jsme už téměř čtyři desetiletí součástí jeho života, viděla jsem tam i sebe, své děti, všechny členy této větve rodiny. A zatímco ostatní utírali slzy dojetí, já měla pocit, že se mě nic z toho netýká… Že pro mě má jediný význam to, jací jsou všichni tito lidé nyní, v přítomnosti, jaký život žijí, jak s nimi ladím či neladím, co pro sebe vzájemně znamenáme.
Vlastně to takto mám se všemi lidmi svého života. Mnozí z těch, kteří byli v některých jeho etapách pro mě důležití a vídali jsme se často a intenzivně, zůstali v minulosti. Jsem vděčná za to, že k žádnému z nich necítím křivdu nebo zášť, na druhou stranu jako by se od nich zcela odpojila moje energie. Čas od času se někdo z nich do mého života vrátí, jen tak vpluje zpět do mé přítomnosti, ale nenavazujeme tím na minulost, spíše otevíráme nové dveře. A v rámci své rodinné větve sice posílám všem dost často neslyšná slova díků, ale nemám potřebu vnímat silnou vazbu s nimi a oživovat je v sobě. Na to, jestli je to tak správně, nebo není, odpověď neznám.
K těmto úvahám mi poměrně trefně zapadají myšlenky z knihy Metagenealogie (ano, stále trvá mé zaujetí knihami pana Alejandra Jodorowského). Ten hned v úvodu této knihy říká, že náš rod, naše příslušnost k rodovému stromu, je pro nás pokladem i pastí zároveň.
Každý jedinec je produktem dvou sil: napodobující síly – řízené rodinnou skupinou, která působí z minulosti – a tvůrčí síly – řízené univerzálním Vědomím z budoucnosti. Všichni jsme dětmi svých rodičů a zároveň jedinečným výtvorem Vesmíru. Síly opakování a tvoření nás ve své nekonečné dynamice tlačí jak k opakování téhož, tak k přístupu k tomu, čím autenticky jsme. Dvě energetická pole, která, ačkoli si vzájemně odporují, se doplňují.
Vědomí od prvních okamžiků své individualizace trpí tímto konfliktem mezi vytvářením a napodobováním. Když dítě po narození vykazuje jen málo psychických stop svých rodičů, můžeme si myslet, že je to právě Vědomí, které dokázalo překonat influenci vzorů, jež mu chtěly vštípit předchozí generace rodiny. Pokud se naopak dítě stane kopií svých rodičů nebo prarodičů, bylo Vědomí poraženo. Tvůrčí duše jsou vzácné, napodobující duše tvoří celé legie. Ty první se musí naučit komunikovat a rozsévat své hodnoty, ty druhé se musí osvobodit od svých forem a naučit se tvořit, tj. stát se sebou samými, a ne tím, čím je chce mít rodina, společnost a kultura. Rod na nás vrhá projekce, tedy představy, jací máme být. Proti tomu bytostné bytí do nás vkládá vznešené aspirace.
Nevědomí by mělo být pojímáno jako složené ze dvou zón: z té, která je produktem minulých zkušeností – včetně našich zvířecích pozůstatků, a kterou bychom mohli nazvat opravdovým „nevědomím“ – a z té, která obsahuje v potenci možnosti mutace směřující k rozvoji bytostí s kosmickým Vědomím – už ne složené z minulých zkušeností, ale z budoucích možností, které jsou uchopeny v poetických a prorockých stavech a které bychom mohli nazvat „nadvědomím“. Takto se v nás neustále potkává duch, který se zhmotňuje, s hmotou, která se oduševňuje, nadvědomí s nevědomím, snaha realizovat budoucnost se snahou opakovat minulost, bytostné bytí se sociokulturním bytím, touha tvořit s touhou napodobovat.
Člověk je bytosti, která by se měla neustále vyvíjet k vyššímu uvědomění. Na cestě k takovému uvědomění však opakující se síly rodového stromu, společnosti a kultury kladou každému člověku, který je uprostřed cesty k sobě samému, do cesty mnoho překážek. Tváří v tvář těmto překážkám, obtížím či ranám máme, stejně jako naši předkové před námi, dvě možnosti jednání. První, reagovat přijetím již existujícího postoje, uplatněním více či méně účinného receptu vypracovaného v minulosti, chovat se zděděným způsobem. A za druhé tím, že se dokážeme odvolat na Vědomí, na tvořivost, na vše, co je v nás inovativnější a vyšší, a zároveň dovolíme, aby se daná překážka stala naším učitelem, který nás bude podněcovat k tomu, abychom vytvořili nebývalé řešení, jehož původcem bude ve skutečnosti univerzální Vědomí. Minulost chce dát smysl budoucnosti, ale ve skutečnosti je to budoucnost, která dává smysl minulosti a dává jí nový význam.