Okamžik mezi spánkem a bděním je jako brána mezi dvěma světy, v níž se každodenně potkává naše podvědomí s vědomou myslí. Jako by si tu pokaždé podal ruku vládce noci s vládcem dne a předal mu své žezlo. Některá rána mu k tomu do ucha zašeptá i pár slov, která si záhy přivlastní naše mysl.
Dnes ráno mi do probouzení zřejmě vstoupil včerejší rozhovor, kdy jsem se jedné ženě pokoušela vysvětlit, že nalezení vlastní sebehodnoty a probuzení sebelásky není něco, čeho by se dalo dosáhnout skrze vnější potvrzování, že nestačí, abychom si psali seznam úspěchů a ocenění a odříkávali libě znějící afirmace. A že pokud svoji sebehodnotu zakládáme pouze na tom, jak vypadáme, co umíme, jaké máme schopnosti a co jsme během života vybudovali a získali, tak je to sice „lepší něco než nic“, ale naše sebehodnota zůstává příliš křehká a příliš pomíjivá. A že si myslím, že je třeba ji opřít o něco trvalého a pevného… a že pro začátek stačí, když si uvědomíme, jaký je to zázrak být člověkem, a jakou sílu nám dává to, že jsme součástí něčeho mnohem většího než jsme my, něčeho, co je nekonečné a věčné. Vím, že mi porozuměla jenom částečně, ale „lepší něco než nic“ a nebyl už čas v rozhovoru pokračovat.
A celý tento rozhovor se dnes po zazvonění budíku zhutnil do jedné jediné věty, která k tomu říká úplně všechno: Nestačí věřit v Boha, je třeba pevně uvěřit, že Bůh věří ve mne.