Je to už hezká řádka let, co za mnou přijela poprvé. Tichá, nesmělá, pár let po čtyřicítce. Skoro bych řekla, že byla typickou ukázkou traumatizovaného člověka. Mluvila tak potichu, že jí chvílemi bylo těžko rozumět, nenavazovala oční kontakt a za všechno se omlouvala. Kdybych jí měla dát jméno, vybrala bych Popelka. Ony se totiž popelkovské příběhy neodehrávají jen ve vánočních pohádkách, čas od času je někdo prožívá v realitě. Jako ona, se svou matkou, otčímem a mladší sestrou.
Od mládí jim doma sloužila, nezaslechla vlídné slovo, později jim odevzdávala velkou část vlastní výplaty, zažívala týrání psychické a někdy i fyzické. Bez nároku vybudovat si svůj vlastní život, najít si partnera a založit rodinu. Detaily asi není třeba zmiňovat. A potom, jednoho dne krátce po čtyřicátých narozeninách, udělala to, k čemu se odhodlávala už několik let. Odešla. Do neznámého světa. Krok za krokem začala poznávat, kým vlastně je, sbírala drobné střípky své vlastní hodnoty a ochutnávala chuť „normálního života“. Kontakt s původní rodinou omezila na zřídkavé sms zprávy. Po čase si zahrály svoji nebeskou hru náhody a synchronicity a ona poznala hodného muže, s dospělými dětmi, které ji jako otcovu novou partnerku velmi rychle přijaly.
Někdy v té době jsme se poznaly. Přestože ušla pořádný kus cesty, věděla, že další kus je ještě před ní. Občasné úzkosti a paniky, noční můry a neschopnost racionálně jednat v zátěžových situacích jí směr této cesty ukazovaly. A ona kráčela dál, krok za krokem k vyléčení. Po čase se mě při jednom našem rozhovoru zeptala, jestli tuším, co by považovala za svůj veliký úspěch. Nehádala jsem, neboť jsem věděla, že mi to za okamžik prozradí. „Velikým úspěchem pro mě bude chvíle, až jednou seberu tolik sil, že budu schopná přijít k nim domů, dívat se jim zpříma do očí a říct jim, jak moc mi ublížili… a kolik času a energie mě stála snaha žít svůj život.“ V tu chvíli to tak cítila a byl to jeden z obrazů, který ji vedl dopředu.
Před nedávnem jsme se na chvíli setkaly znovu. Zeptala se mě, jestli si na náš tehdejší rozhovor a na její představu o úspěchu pamatuji. Přikývla jsem. „Nikdy taková situace nenastala.“ Odmlčela se, jako by hledala vhodná slova, a pokračovala. „Nastala ale jiná situace. Dozvěděla jsem se, že máma vážně onemocněla. A otčím že je téměř nepohyblivý. A sestra že má také vážné zdravotní potíže. A já jsem se k nim bez dlouhého přemýšlení rozjela a začala jsem jim pomáhat. Ne proto, že bych trpěla pocity viny, kdybych to neudělala. Ne ze strachu. A už vůbec ne na úkor sebe. Jenom tak, že jsem cítila, že to chci a mám udělat. A zjistila jsem, že už necítím sebemenší potřebu jim cokoliv říkat, vysvětlovat, že nečekám omluvu ani slova díků. A od té chvíle vím, že jsem se vyléčila. V tom cítím úspěch.“ Pousmála jsem se a objala ji. Další slova už by byla zbytečná.
… Aneb, jak řekla v jedné rozpravě jedna velryba: My lidé bychom se tady na Zemi neměli tolik starat o hodnocení dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. Naší hlavní starostí by měla být úroveň našeho vědomí a otevřenost našeho srdce.