Mým oblíbeným ročním obdobím je podzim, od barevného září přes vzdušný říjen po mlhavý listopad. Ale hned za těmito měsíci je v mém žebříčku oblíbenosti duben. Příjemné teplo, zatím bez náznaku letních veder, a především barvy… Ty nejzářivější a nejsytější odstíny z palety nebeského malíře. Nikdy během roku už není zelená tak šťavnatá a svěží jako teď v dubnu. Zářivě žluté pampelišky, pomněnky jasné jak ranní obloha, tulipány soutěžící v sytosti barev mezi sebou. Pastva pro oči. Letos mi k těmto barvám přibyl další barevný klenot – do krmítka nám pravidelně létá páreček strakapoudů.
Když jsem je spatřila poprvé, jednoho balancujícího v krmítku a druhého visícího na lojovém koláčku s hmyzem a semínky (pozn. – doporučuji tento eshop na všemožná krmiva pro divoká zvířata: www.zelenadomacnost.com), zastavil se mi dech nad tou krásou. Při opakovaných návštěvách se sice vytratila esence prvního velkého údivu, ale pořád to beru jako vzácný dar a příležitost k zastavení.
Dívala jsem se do Totem indexu Genových klíčů a do Zvířecího Orákula, abych sem nechala vstoupit slova promluvy strakapouda, ani přes jeden z těchto zdrojů však strakapoud nepromlouvá. Zkusila jsem se ptát sama, co nám přináší strakapoud do těchto časů?
Úžas, zastavení se a vybočení z všednosti. Věrnost a společnou péči, neboť strakapoudi žijí celý život v monogamních svazcích a společně se starají o vajíčka a potomstvo. Nezištnost, protože v dutinách ve stromech, které si budují, hnízdí potom i další ptáci a drobní savci a další zvířata tu nalézají úkryt. Rovnováhu – tu udržují v lesních ekosystémech, kde umí přesně rozeznat, co je životaschopné a co chřadnoucí, co má žít a co se má navrátit do lůna přírody v přirozeném koloběhu.
A možná ze všeho nejvíc mi strakapoud připomíná energie tohoto období svou zdánlivou nemilosrdností, kdy dokáže zatnout ostrým zobákem do hloubky, do míst, kam nikdy neproniklo světlo. On odsud vytahuje larvy hmyzu, které brání stromu zdravě žít… a současné energie z nás vytahují staré vzorce, zviditelňují to, co bychom nejraději nikdy nespatřili, to, co v nás zahnívá… a co nám brání zdravě žít.