Střípky… jen tak

Některé dny ve vzpomínkách pozvolna splynou s dalšími dny. Některé dny z našich vzpomínek naopak nikdy nezmizí. A z některých v nás zůstane pár malých střípků, obrazů, které tak trochu vybočily z všednosti. Měla jsem takový den včera.

Střípek první. Neobvyklé ranní ticho. Obvykle mi naše kočičí smečka začíná už před zazvoněním budíku dávat najevo, že se blíží čas snídaně a že bych měla opustit vyhřáté peřiny. Zamňoukají, nejstarší Brumbál na mě přímo zakřičí, dělají si ze mě překážkovou dráhu, brousí si hlasitě drápky o škrabadlo… a já je více či méně úspěšně ignoruji a dopřávám si poslední minuty spánku. Včera nic. Ticho. A když jsem otevřela oči, spatřila jsem, jak všichni tři leží proti mé posteli na stole v pozicích sfingy a nehnutě zírají. Dva páry medově zlatých očí a o kousek dál jeden pár pronikavě zelený. Možná si řekli, že by hypnóza mohla být účinnější než ranní šum a rozhodli se to vyzkoušet.

Střípek druhý. Sedím v tramvaji a jedu do města, kde mám domluvené konzultace. Moje oči jenom tak volně bloumají, chvílemi ven z okna a chvílemi vnitřkem tramvaje. V jednom okamžiku se zastaví u nápisu na tričku: „Jsem hezký. Jsem chytrý. Jsem vtipný. Jsem zadaný.“ Dřív než mohla moje mysl vyprodukovat otázku, jak asi vypadá majitel trička, oči už rozšířily úhel pohledu a zjistily, že ono tričko je vysoko vyhrnuté na obrovském břiše a kus pod ním jsou naopak shrnuté tepláky, které vzdaly snahu do sebe to břicho obsáhnout. Muž tmavší pleti nepřítomně hledící z okna. Inu… brněnský Bronx.

Střípek třetí. Dívám se raději z okna ven a vidím cyklistu v ostře růžovém trikotu s velikým jídelním boxem jedné dovážkové firmy před řídítky. Šedovlasý pán odhadem pětasedmdesát, možná i víc. Jojo, předzvěst prodlužování důchodového věku. Kde na to asi tak bere energii? Odpověď přichází vzápětí v nápise na jeho zádech. „Pohání mě jídlo.“

Střípek čtvrtý. Odpoledne čekám na zastávce v centru města, u vysokého a krásně opraveného historického domu… a jenom tak pozoruji kolemjdoucí. Blíží se ke mně starší pár. Jdou, povídají si, usmívají se. Zaujaly mě pánovy vlasy. Husté bílé vlny jako veliké chomáče vaty, které cuchá silný vítr. Když procházeli kolem mě, všichni tři jsme periferně zachytili pohyb, něco padalo dolů z horní římsy. A v jeho vlnách mu přistála polovina skořápky holubího vajíčka. Paní ji odklepla na zem, pán se jenom podíval a se slovy „no vždyť máme Velikonoce“ kráčel nevzrušeně dál.

Střípek pátý. Parkoviště u Lidla v sousední čtvrti. Potřebovala jsem jenom pár věcí a naivně jsem doufala, že tam nebude veliký nával. Byl. Po parkovišti se sunuly nákupní vozíky naplněné až po okraj, jeden za druhým. Ani jsem se nesnažila najít odpověď na otázku Proč?, svátky jsou zkrátka stále synonymem blížícího se konce světa. Když jsem přicházela ke vchodu do obchodu, spatřila jsem muže, který měl na vodítku většího psa neurčité rasy. Pán se znuděně rozhlížel, pes naopak bystrým pohledem sledoval vše, co se kolem děje. Možná se diví, stejně jako já, napadlo mě. A asi divil, neboť v tu chvíli vycházela z obchodu žena, na kterou tu společně čekali. Nákupní vozík naplněný po okraj, vlastně i dost nad okraj. Pes se podíval, pak vyskočil předními tlapami nahoru a začal si prohlížet obsah… a potom začal nad tím vším zcela jasně a viditelně kroutit hlavou. Mrkli jsme na sebe, smál se pes, smála jsem se já…