Při jedné konzultaci, která proběhla už před pár týdny, ve mně hodně silně zarezonovala jedna věta. Nebo spíš myšlenka v ní obsažená. A protože si na ni dost často vzpomenu, beru to jako pobídku sdílet ji i tady na blogu.
Přijela za mnou žena, můžeme jí říkat třeba Daniela. Od prvního pohledu velmi příjemná, sympatická, spíše introvertnější. Už dopředu mi psala, že není nemocná a nemá ani žádné veliké problémy, chce si se mnou jenom promluvit a dotknout se několika témat, která v sobě nese a která ji v životě obtěžují a blokují. Usedla proti mně a začala vyprávět. Začala tím, že před nedávnem oslavila padesátiny. A když za ní začala před blížící se oslavou přicházet její blízká rodina i širší příbuzenstvo, a postupně i mnozí přátelé s dotazem, jaký dárek by si ke svým narozeninám přála, všem odpovídala, že jí největší radost udělá obálka s penězi. Celou částku potom využije pro sebe. Čekala jsem, že bude pokračovat sdílením, jaké velké přání si potom splnila, co si koupila nebo dopřála. Asi můj dotaz vytušila, protože na něj odpověděla, aniž byl vysloven. Neměla v plánu jet na dovolenou nebo si něco koupit – rozhodla se, že se chce doléčit.
Doléčit… Po krátké pauze a pár doušcích bylinkového čaje pokračovala. Uvědomila si, že je padesátka dost zásadním životním předělem a že by bylo dobré se zastavit a položit si otázku, jak chce prožívat několik dalších desetiletí, která se otevírají, jak se chce cítit a jakým člověkem být. A došla postupně k tomu, že jsou určité věci, které v sobě už dál nést nechce… a že investice do přenastavení vnitřního světa bude tím nejlepším, co pro sebe může udělat. Sama si dost přesně dokázala pojmenovat největší „bubáky“, kteří na ni čas od času odkudsi z minulosti vykouknou, pár strachů, které ji zbytečně brzdí, pár témat přinášejících pochybnosti a pocity viny. A promyšleně si zvolila i cestu k jejich léčení. Kromě konzultace ke mně přišla i na seminář Cesta k moudré stařeně (který, jak kdysi řekla jedna účastnice, by kolem padesátky měly absolvovat všechny ženy), k jiné terapeutce šla léčit své Vnitřní dítě, koupila si několik knížek, které k ní promluvily… a rozhodla se projít Genové klíče. Ale cesta, kterou zvolila, není tolik důležitá.
Důležité je to, že se rozhodla. Už to pro ni bylo prvním, a možná nejdůležitějším bodem léčení, neboť v tu chvíli pohlédla do sebe a začala si postupně zvědomovat a pojmenovávat všechno, co v jejím nitru nebylo v pořádku… a co se potom nějakým způsobem projevovalo i navenek, samozřejmě. Neměla v plánu strávit zbytek života v terapiích nebo se snažit o dokonalost, jejím hlavním přáním bylo dosáhnout vnitřního klidu a také pocitu lehkosti a žití v souladu se životem. Když mi to vyprávěla, hodně jsem jí rozuměla. Sama si hodně cením své vnitřní cesty zkoumání, léčení a postupných proměn a nenapadá mě nic, čím by se cena této cesty dala vyvážit. Neexistuje žádný předmět ani žádný zážitek ve vnějším světě, který by pro mě tuto cenu převyšoval.
A tak si říkám, že by bylo krásné, kdyby se do tohoto bodu někdy dostal každý člověk. Nemuselo by to být zrovna v padesáti a nemuselo by to jít cestou terapií, knih a seminářů… Stačilo by rozhodnutí – Chci se doléčit. Tato krátká jednoduchá věta otevírá přes uvědomění, kolik nejrůznějších traumat a zranění a na ně navázaných strachů a dalších negativních projevů v sobě neseme, prožitek soucitu a větší laskavosti k sobě samým. A následně i k dalším lidským bytostem, které s námi sdílejí život. A to je léčivé už samo o sobě.