Seděla v křesle naproti mně a vyprávěla… nejenom o svých zdravotních potížích, ale především o svém životě, který byl od začátku pořádně zamotaný. Otec je opustil ještě před jejím narozením, otčím byl násilnický alkoholik, maminka po pár letech zemřela, vychovávala ji přísná a chladná teta… následovala nemožnost studia, brzký sňatek, dvě malé děti, rozvod, vážná nemoc dítěte, další nepovedený vztah, těžkosti v zaměstnání, ztráta majetku. Pořádná nálož všemožných zranění a traumat.
A přesto z ní odkudsi zevnitř vyzařovalo cosi nezdolného, co ji životem vede dál, aniž by působila jako oběť. Nemluvila o sobě jako o oběti. Ale dalo se vytušit, že se tak velkou část dřívějšího života cítila. Teď už ne. Jenom zmínila, že se ocitla v bodě, kdy se jí otevírají v životě nové možnosti. Změna zaměstnání a vztah se sympatickým mužem, se kterým ji seznámila náhoda. Sama tomu slovu přidala tónem, kterým ho vyslovila, uvozovky dole i nahoře.
„Mám strach, že se to zase všechno pokazí. Jako bych za sebou celou svou minulost táhla jako těžký balvan, který mi brání posunout se dopředu“, povzdechla si. Jak jsem ji tak poslouchala, stalo se mi to, co se mi stává velmi často – viděla jsem její příběh v jasných obrazech. Ale viděla jsem trochu jiný obraz, než který popisovala. Možná bych u někoho jiného váhala, zda to vyslovit nahlas, ale u ní jsem věděla, že můžu. „Chcete vědět, jaký obraz tam vidím já? Tam, kde vy vidíte balvan, jsem spatřila velikou mohutnou skálu… Ta skála má v sobě spoustu trhlinek, ze kterých čas od času můžou vykouknout bubáci. Ale vidím tam i spoustu drobných drahokamů vrostlých do surového kamene. Jsou to situace, které jste zvládla, které jste přežila, ze kterých jste se poučila, které jste dokázala překročit a jít dál. Dodávají té skále pevnost. A krásu.“
A ona pochopila, co tím myslím. Něco se v tu chvíli proměnilo. Po chvíli dodala, že si někde uvnitř sebe uvědomuje, že jí všechno zlé, co kdy prožila, může být buď zátěží, nebo oporou. A že už došla v životě tak daleko, že si mezi těmito dvěma možnostmi může volit. Že už v sobě několik let sbírá poztrácené střípky své vlastní síly, které ji umožňují srovnat si priority, ujasnit si co chce a co nechce a začít krůček po krůčku postupovat dopředu, s nadějí, A že je moc ráda, že jsem jí předala obraz skály, o kterou se teď může v těžších okamžicích opřít, neboť ví, že jí čeká ještě dlouhá cesta…