Když jsem jela včera ráno tramvají do města, seděl opodál ošuntělý starší muž. Rozcuchané vlasy, špinavé vousy, oblečení pod značkou „každý pes jiná ves“ a ne zrovna svěží odér kolem něho. Na klíně měl položenou knihu. Když jsem vystupovala, letmo jsem na ni pohlédla. Seneca. O duševním klidu. Filozofický spis jsem tak úplně nečekala. A když jsem jela odpoledne z města, seděl také opodál muž. Tentokrát dobře oblečený, v tmavě modrém obleku a vyleštěných botách, vousy i vlasy vzorně ostříhané. Cosi psal na svém mobilu, který po chvíli odložil a vytáhl z kožené tašky knihu. Také jsem na ni letmo pohlédla. Lesní terapie. Ani tu bych tak úplně nečekala.
Když jsem se pak sama sebe ptala, jakou informaci mi mají tato dvě vizuální setkání přinést, přišla ke mně odpověď, že je to přesně to, do čeho se dá shrnout obraz rychlých dní tohoto podzimu…. a právě o to jsem se tu už asi dva týdny pokoušela, aniž z toho vzešlo cokoliv publikovatelného.
S kýmkoliv se dám do řeči, tak po chvíli prohlásí něco v tom smyslu, že se čas zrychlil tak, že už ho nezvládáme dobíhat, že nikdo nic nestíhá, že se toho tento podzim nahrnulo tolik, že nevíme, co dělat dřív, atd. Ráda bych sem vložila nějaké hluboké moudro, jak tomu nepodlehnout, avšak sama v tomto módu jedu také, alespoň co se vnějšího světa týká. Opět si kladu otázku, jak vybalancovat to, že ráda někde promluvím nebo přijmu pozvání do rozhovoru s lidmi, kde cítím podobné naladění, protože mi připadá důležité, aby některé věci zazněly ve veřejném prostoru… ale pokaždé jsem vzápětí zavalená až po uši nekončícím proudem mailů s žádostí o setkání, přičemž na velkou část z nich se „ne“ odpovědět nedá. Třeba na to někdy přijdu. Ale trochu jsem tím odbočila.
V tomto týdnu nastalo něco, co se zdánlivě týká dalekého vesmíru. Protože ale není rozdílu mezi tím, co je uvnitř a co je vně, mezi vesmírem a buňkami našeho těla, týká se to i lidské společnosti a každého z nás. Pluto přešlo na následující více než dvě desetiletí z Kozoroha do Vodnáře. Nejsem odborníkem na astrologii, ale když jsem poslouchala, jak o tom vypráví má oblíbená hvězdopravkyně (video pod textem), něco uvnitř mě jako by si hluboce oddechlo. Možná proto, že jsem Vodnář a každý vodnářský vliv cítím jako něco, co mi je důvěrně známé, v čem jsem takzvaně doma. Tento přechod neznamená sám o sobě začátek Ráje na Zemi, neboť každý planetární vliv má aspekt pozitivní i negativní. Ale zcela jistě se tím něco promění. Něco, co bylo možné, už možné nebude, a nemožné se možným stane… Přijdou zcela jistě jiné výzvy, jiné lekce k učení, jiná témata ke zpracování.
Několik dní před tímto přechodem jsem měla až hmatatelný pocit, že se na energetických úrovních hraje přetahovaná mezi minulostí a budoucností, že nás to táhne tam i tam… a že je veškerá neviditelná realita kolem nás zvláštně rozkolísaná, neklidná, v chaosu, postrádající stabilitu a pevné body. Třeba s tím i výše zmíněné zhutňování a zrychlování času souvisí. Vybavilo se mi k tomu pár moudrých myšlenek pana Richarda Rohra, dovolím si je tu ocitovat:
„Jsme obvykle uvězněni v tom, co nazýváme normálnost, to, jak věci obvykle jsou. Život se stává řešením problémů, zařizováním, stavěním se na stranu vítězů a poražených. Může to být pěkně uzavřený kruh a dokonce nesmyslná existence. Musíme sami sobě dovolit, abychom byli vtaženi do posvátného prostoru. Zde se uskutečňuje všechna proměna. Musíme se přesunout ze „stále jako obvykle“. Starý svět je opuštěn, ale novým světem si ještě nejsme jisti. Je to dobrý prostor. Dostávejte se do něj často a jakýmikoli prostředky, zůstávejte v něm tak dlouho, jak je to jen možné. Je to prostor, kde se k nám může Bůh nejlépe dostat, protože jsme vykolejeni. Starý svět se tu může rozpadnout a nový svět může být zjeven. Není-li někdo připraven žít v onom přechodném chaosu, snášet neklid, který s sebou chaos nese, neposune se nikdy na hlubší úroveň. Kdykoliv jsme vyváděni z naší normality do posvátného prostoru, pociťujeme to jako utrpení. Je to opouštění toho, na co jsme zvyklí. Část našeho já tu musí vždycky zemřít.“
Nebudu tu dávat velké rady, jak zpomalit a nalézt klid. Každý k tomu přichází jinak. Já teď odsekávám to, co není úplně nutné, dopřávám si chvíle ticha, samoty a nečinnosti, jdu se projít kolem řeky nebo se naopak zachumlám pod peřinu a nechám se obložit živými chlupatými polštářky, skoro nic nečtu ani neposlouchám (o to víc se těším, až na to prostor a čas zase bude)… a především si téměř trvale uvědomuji spojení se svou přirozeností, kterou je nekonečné vědomí, v němž je dokonalý a trvalý klid přítomen neustále.
… A kromě zmíněného videa od Tatjany přidávám ještě jedno povídání Pjéra. Potěšilo mě, že jinými slovy říká to, co už od léta hluboce cítím i já. Že už není doba v něčem se tzv. babrat a něco řešit, že jediné, co má teď význam, je umožnit projevení vyšších duchovních sil skrze nás, tady na Zemi.