Když jsem před pár dny pobývala na chatě, naposledy před rusavskými meditačními pobyty, a šla jsem si v podvečer před odjezdem zaplavat, čekal mě na osušce, položené na břehu, malý dárek. Tři lískové oříšky. Osušku jsem neměla pod lískou, jak by se mohlo zdát. Nevím, jak se tam objevily. Možná mi je tam na rozloučenou položila místní vodní víla,
Nebylo by to až tak zvláštní, kdyby se tím nezopakovala stejná situace jako před sedmi lety. Bylo to v období, kdy jsem měla pocit, že je můj život už příliš dlouho zaseknutý v bodě, ve kterém se necítím úplně dobře. Když jsem tenkrát oříšky objevila, brala jsem to jako kouzelné znamení, že se začne něco proměňovat. A ono začalo, v mnoha směrech život nabral rychlost a směr, který jsem si sama nedokázala představit.
Nejsem teď v podobném životním „zaseknutí“, ale je pravda, že letošní rok určité přehodnocování a úvahy o dalším směru přináší. Možná, že ke mně oříšky opět přišly jako kouzelné znamení, kdoví… Přišly ke mně ve zvláštním období tohoto léta. V období, kdy si podávají ruce dny, v nichž se zdá, že je vše marností a že snad i Bůh opustil tento konec vesmíru, se dny, ve kterých je vzduch prodchnut čistou a jiskřivou Milostí. Kdy si vesmírný režisér za oponou mne ruce nad tím, jak zdařile se na jevišti života střídají tragédie s melodramaty a komediemi.
A tak se jen můžeme vlastního osudu ptát, co dnes a zítra schystá: