Když jsem na začátku prázdnin avizovala, že blog bude tak trochu pospávat, netušila jsem, že to bude spánek hluboký a vyživující… Vlastně v tomto období ani nevím, o čem psát. V jednom ze svých světů bych mohla opakovaně popisovat kachny plující po nehybné hladině přehrady, zpívající ptáky a místní kočky, které si k nám na chatu chodí jako do bufetu. V druhém světě jsem svědkem dost dramatických a tragických příběhů, z nichž některé jenom zdálky pozoruji a do jiných jsem částečně vtažena… a o těch se tu psát z různých důvodů nedá.
Opakovaně se ladím na letošní meditační pobyty a základní vjem, který mi k nim opakovaně stále dokola chodí, je klid, péče a láska. Už v nedávném textu jsem psala, že si o pozornost říká prostá obyčejnost života spojená s pokorou a vděčností. A to, jak nám pomáhá příroda. Kolik nás toho může naučit třeba voda. Nebo stromy. Je to jako by v tomto čase každý potřeboval spíš pohladit, než něco zpracovávat a řešit.
Pořídila jsem si, trochu krkolomnou cestou, jednu laskavou a hlubokou knížku. Je celá o odvaze. Resp. o šestnácti výzvách k odvaze, která se tu může projevit mocnou silou Milosti. A jsou to výzvy být odvážní ve zdánlivých maličkostech. Například Mít odvahu vidět ve všem krásu. Mít odvahu k laskavosti. Mít odvahu k rozhodnosti. Mít odvahu pečovat. Mít odvahu být božský. Zatím nevím jakou formou, ale ráda bych, aby se pár myšlenek z této knížky stalo nitkou, která bude propojovat jednotlivá témata, která se letos na Rusavě otevřou.
A tak nechám dál blog sladce podřimovat… dokud se zase pár slov z ticha nevynoří.
Milá Gábi, posílám pozdravy a děkuji …