Jsou slova, která slyšíme ušima. Ale existují i slova, která skrze uši projdou téměř nepovšimnuta a zaslechne je naše nitro jakýmsi vnitřním uchem, prostřednictvím kterého v nás zarezonují. Když jsem poslouchala jedno z povídání (odkaz), na která jsem dávala tip v posledním videookénku, jedna věta do mě takto vstoupila… ta o uvědomění, jak hluboce zraněnými bytostmi tu všichni jsme.
Vím o tomto zranění. Není to zdaleka poprvé, kdy jsem se ho nějakým způsobem dotkla, u sebe či u druhých. Je v místech, kam nechodí naše mysl, je hluboce skryté. Je skryté pod všemi zraněními, k nimž se můžeme dostat v rámci sebepoznání či terapií. Je jako průchod kamsi do nenávratna, do světa nicoty, nebytí a zmaru. Je to místo, o kterém téměř nevíme… a naše Ego nás po většinu našeho života vede cestami, které ho obcházejí v bezpečné vzdálenosti. Hic sunt leones. Ale čas od času se k němu přece jenom přiblížíme a závan studeného vzduchu z této propasti tiše zašeptá: Jsem tady. A ty to víš.
Šla jsem potom spát a před usnutím jsem na toto zranění znovu krátce pomyslela… otevřel se mi obraz, který vypadal jako nezacelená rána po vytržené pupeční šňůře: Odtržení, odpojení, zapomnění. Rána otevřená po celé eony, rána, kterou se nikdy nikdo ani nepokusil vyléčit. Tak takhle zraněné bytosti jsme… Bez očekávání odpovědi se vynořila otázka. Co s tím? A najednou jsem odpověď znala. Milovat ji. Milovat tuto hlubokou ránu, kterou v sobě neseme. Milovat trhlinu, skrze kterou může plně pronikat světlo lidství. A v tu chvíli mnou projel pocit čisté blaženosti. Miluji toto zranění. Je mou součástí, i tohle jsem Já. A můžu se svobodně rozhodnout, zda z této trhliny vyroste zbytečný plevel nebo vykvete krásný květ.
Krásně, moc krásně napsáno. A je to opět o přijetí, které je povýšeno láskou, schopností „to“milovat. Což je zároveň i moudrostí. A pak se dostaví blaženost. A my děkujeme Bohu a sami sobě za to, že jsme uviděli skutečnost takovou, jaká je.
Děkuji Gábi