Jedna konzultace před pár dny. Žena, kterou znám už řadu let, mi při ní vyprávěla o více i méně dramatických situacích, které v tomto období prožívá. Poslouchala jsem ji pozorně – ale na druhé lince mé mysli jela současně vzpomínka na naše minulé setkání, které proběhlo před pár lety, při němž mi vyprávěla o více i méně dramatických situacích, které v tom období prožívala. Včetně podobných emocí, podobných výrazů, podobných reakcí jako nyní. Déjà vu.
Ještě chvíli jsem jí naslouchala… a potom jsem ji na chvíli přerušila s otázkou, zda si uvědomuje podobnost tehdejšího s nynějším. „Aha, vidíte, to mě nenapadlo“. Položila jsem jí další otázku – zda se tenkrát cestou, kterou se situaci snažila vyřešit, něco změnilo. „Vůbec ne“, odpověděla. Na třetí otázku, zda si myslí, že stejnou cestou to tentokrát vyřeší, se už jenom zarazila a tiše si povzdechla. Nemusela jsem říkat víc. Už spíš jenom pro odlehčení jsem jí připomněla jednu moudrost, kterou prý kdysi vyřkl pan Einstein, že není možné, když děláme stále stejné věci, dojít k jinému výsledku.
Cestou domů jsem se k našemu rozhovoru v myšlenkách krátce vrátila… a napadlo mě, že je to zvláštní, i když ne překvapivé, že na život, který je z principu nepředvídatelný – a v tomto čase jsou projevy jeho nepředvídatelnosti stále více viditelné – reagujeme velmi předvídatelně. Jako by dokonce platila přímá úměra – čím více nepředvídatelné věci se dějí, tím jsou naše reakce více předvídatelné. Chytáme se toho co známe, co v sobě máme naprogramované od dětství a posléze ukotvené mnoha a mnoha opakováními.
Shodou náhod jsem krátce poté vyslechla z několika stran několik sdílení o tom, jak se někomu podařilo prolomit dlouho neřešitelnou záležitost jenom tím, že udělal něco úplně jiného než obvykle. Kdy se někomu podařilo opustit bludný kruh dosud nevyzkoušenou cestou. Kdy nečekané řešení zafungovalo jako mávnutí kouzelného proutku. Třeba je tohle „opuštění vyjetých kolejí“ směrem, kterým nás nyní život vede. Třeba tím jediným směrem, kterým nás vede.
Možná někdy stačí jenom málo. Říct něco, co obvykle nahlas neříkáme… nebo naopak nevyslovit to, co říkáme pokaždé. Místo zažitého Ano říct někdy Ne… nebo naopak. Oproti svému zvyku něco udělat, někam jít, zůstat doma, změnit priority důležitosti, vnitřně se přeladit.. A používat kouzelné slůvko Proč? Proč tohle dělám, Proč si tohle myslím, Proč se takto cítím, Proč takto reaguji?
Je dobré se někdy hlouběji zamyslet nad tím, jak jsme reagovali jako děti a co z těchto reakcí si s sebou neseme dál. Jak jsme reagovali, když jsme se cítili nepochopení, když jsme se cítili pod tlakem, chybělo nám bezpečí, když jsme se cítili nepřijímaní, omezovaní, bezvýznamní… A jak to máme teď? V čem reagujeme stejně? A není čas to změnit?
Kdysi jsem tu do jednoho Knižního okénka dávala tip na knížku, jejíž autor se věnuje možnostem vystoupení z „pekla předvídatelnosti“ – možná je čas ji tu připomenout (odkaz), i s odstupem času ji pro sebe vnímám jako velmi obohacující.