Už pár dní se pokouším vplést do slov lednové energie… a zatím se mi to příliš nedaří. Kdybych je měla pojmenovat stručně a výstižně, asi nejlépe by se k tomu hodil příměr „ode zdi ke zdi“. Oproti jiným rokům, kdy leden spořádaně pospává a dny zvolna plynou, letošní leden jakoby se rozhodl strávit své dny na houpačce. Tam a zpátky, tam a zpátky.
Za veliký dar považuji, že mám možnost o tom, co cítím, hovořit s dalšími, kteří věnují pozornost nejenom tomu, co se děje, ale také tomu, co je za tím, co se děje. Díky tomu můžu snadněji rozpoznat, co je „moje“ osobní a v čem se spíš ladím na vnější realitu. A je jedno, zda jsou tím vnějším vlivy planet, erupcí, kolektivního pole, mediálních událostí nebo něčeho, co ani pojmenování nemá. A lednová houpačka, jak vyplývá z těchto sdílení, jenom „moje“ zřejmě není.
Jsou chvíle, kdy se zdá, že z těla odešla všechna energie a zbyla po ní jenom černá díra únavy, která do sebe vtahuje jakékoliv projevy žití a probouzí touhu po nekonečném spánku… a pak se po pár hodinách energie bez vysvětlení ze svého výletu do neznáma vrátí a všechno se probudí jak šípkové království po polibku prince.
Jsou dny, kdy vše plyne v jemné lehkosti, vše se skládá bez úsilí a není pochyb o tom, že to tak bude napořád… a potom je jako fouknutím větru lehkost pryč a nastoupí tíže a starosti, vše se zdá najednou vážné a mající příliš veliký punc důležitosti na to, aby se to mohlo nechat samovolně plynout… a dalším fouknutím větru se zase mraky starostí rozplynou a lehkost se navrátí.
Jsou dny, kdy se všechno chce, a dny, kdy se nechce vůbec nic… A oboje má stejnou hodnotu. Nebo spíš oboje nemá žádnou hodnotu. Jsou to jenom dvě strany jakési iluzivní mince, která existuje a přitom neexistuje. Radost a zmar, naděje a beznaděj, potřeba i zbytečnost hledání smyslu, plnost i prázdnota, živost a zamrznutí procházejí lednovými dny ruku v ruce, aniž by měly ambice po nás cokoliv chtít, kromě přijetí, že to tak z nějakého nám neznámého důvodu je.
Hrávám si takovou svoji hru s čerstvě narozeným lednem – jaký bude první výraznější vjem prvního ledna po probuzení? Letos byl krásný… Vstala jsem, otevřela jsem venkovní dveře a za nimi seděla Princezna. Vznešená kočičí bytost odkudsi ze sousedství, která nás od loňského jara pravidelně navštěvuje, protože u nás se ke snídani i k večeři podávají vybranější pokrmy než obyčejné granule. V zimě, když nejsme tolik venku, ji však vídáme jen zřídka, proto beru její novoroční návštěvu jako šťastné znamení, jež si zasloužilo odměnu.
Když už jsem u těch znamení. Co si tak myslet o tom, když si jeden večer vytáhnu z balíčku šamanského orákula kartu Slunce a čtu si k ní tato slova: „Spíš zimním spánkem? Jsi již nějakou dobu ponořena do sebe? Je čas vyjít z jeskyně a vychutnat si teplo naší životadárné hvězdy. Slunce znovu rozdmýchá tvou vášeň a oživí tvoji kreativitu. Život tě volá, abys vydala své světlo a prozářila lehkostí a humorem všechnu vážnost kolem. Běž ven a hraj si!“ … a pak druhý den zvoní telefon a volá mi režisérka jednoho televizního pořadu a nabízí mi možnost v něm vystoupit? Náhoda?
Když to tak vezmu ze všech stran, letošní leden mi zatím ukazuje, navzdory energetickému pohupování, převážně střípky světlé reality. Mám zprávu, že se jedné krásné vlkodaví slečně daří s mou vzdálenou pomocí léčit sarkom, který má v čumáčku. Dostala jsem zvláštní obraz stromu světélkujícího do tmy… jeden z řady obrazů, do kterých vplétá jedna hluboká laskavá duše cestu léčení z hlubokého traumatu, a já jsem naslouchající laskavou vrbou stojící u této cesty… Jedno ráno mezi spánkem a bděním mi přiletěla, asi na základě přemítání, jak s některými lidmi v tomto období opouštím vlnu souladu a s jinými soulad nalézám, věta: Všichni jsou už rozestavěni na správných místech, s jednoznačným pocitem, že je vše v pořádku… A dostala jsem také nabídku využít pro své semináře krásný prostor s poetickým názvem „Vážka“ (díky, Šárko):.. těším se.
Na pozadí lednových energií mám pocit, že se na vlnách lednového houpání letošní rok připravuje na velkou jízdu… a že se z ní budou těšit především ti, co připustí, že jedinou jistotou je nejistota a jediným pevným bodem života je změna. Ti, kteří jsou ochotni uvěřit, že teprve když uvolníme mantinely svých přesvědčení, může k nám přijít z budoucnosti to, co sice není v našem vědomém životním plánu, ale naše duše to pro nás ve své nabídce má…