Objednala se ke mně na konzultaci a jedno listopadové dopoledne seděla proti mně v křesle a popíjela bylinkový čaj. Velmi mladá, navenek křehká víla, uvnitř logická a zdravě sebejistá žena. Přijela si pro několik střípků do skládanky své cesty k uzdravení z vážné onkologické nemoci, která ji byla v nedávno době diagnostikována. Věděla, že se do této cesty zapojí do značné míry klasická medicína, ale ráda by ji doplnila i jinými metodami… a kdoví, všechny cesty má otevřené.
Povídaly jsme si o tom, jak její onemocnění popisuje Germánská nová medicína, dávaly jsme tyto poznatky do souvislostí s tím, co v uplynulých letech prožívala, nalezené situace, které program její nemoci spustily, jsme uvolňovaly… ale o tom dnes psát nechci. Nebudu tu znovu podrobněji psát ani to, že mi záleží především na tom, aby člověk, který za mnou přijde, pochopil a přijal, co se v jeho těle děje a proč se to děje, aby uzavřel situace vnímané jako biologické konflikty, aby se naučil, jak do léčby může vstupovat i sám – ale že další rozhodnutí týkající se léčby nechávám plně a svobodně v jeho kompetenci.
Zeptala jsem se jí na okolnosti sdělení diagnózy, na návrhy léčebných přístupů oficiální medicíny, na to, jak se v prostředí nemocnice cítí a jak tam sama sebe vnímá, co všechno její nemoc ovlivní a jak si s tím poradí Je to důležité, protože právě sdělení diagnózy se může stát dalším konfliktním prožitkem, na základě kterého mohou vznikat metastázy. Resp. to, co metastázami nazývá klasická medicína. Vyprávěla mi o prvotním šoku a o poměrně nešetrném přístupu její lékařky, která nemoc objevila. O emocích, které to vyvolalo. Pak zmínila rychlý nástup do nemocnice a první setkání s lékařem na onkologickém oddělení. Právě on ji sděloval, co ji čeká. Poměrně drastická chemoterapie kombinovaná s ozařováním a následná operace.
Byla ještě částečně ochromená údivem, do jaké situace se dostala, proto byla její první reakce vůči tomuto lékaři obranná: „Co z toho, co mi navrhujete, můžu odmítnout?“ Vzápětí, co tato slova vyslovila, začala tušit, jakou odpověď asi dostane. Že se zbláznila, že si nemá vymýšlet, že má poslechnout a nedělat problémy. Ale postarší lékař se na ni jenom díval a potom klidným hlasem řekl: „Vy jste tady jako svobodná bytost a můžete odmítnout úplně všechno. Ale byl bych rád, kdybyste si uvědomila, že já nejsem Váš nepřítel. Nabízím Vám třicet let svých zkušeností.“
Já nejsem Váš nepřítel. Ta věta jako by proměnila vše. Otevřela cestu důvěry. Uvolnila velkou část strachu. Ta věta měla takovou sílu, že se její energie dala téměř hmatatelně navnímat i ve chvíli, kdy jsme spolu hovořily a ona ji vyslovila. Já nejsem Váš nepřítel.
Myslím, že většina lékařů nejsou „nepřátelé“… že dělají maximum toho, co umí, co se naučili, co jim systém v rámci omezeného času a doporučených protokolů léčby dovoluje. Nicméně stále mnozí z nich vůči pacientům vystupují jako vševědoucí autority, slovy i mimo slova vyzařují, že není možné pochybovat, odmítat, volit jiné cesty… a mohou tudíž být jako nepřátelé vnímáni. Možná by tato jedna věta, samozřejmě ne mechanicky vyslovená, ale nesená energií respektu a pochopení, mohla být větou, která zruší zaklínadlo, která otevře dveře vrostlé do stěny jeskyně… Nejsem Váš nepřítel.