Pokaždé po návratu z letních pobytů nechávám pár dní usedat dojmy, abych je posléze vpletla do slov sem na blog. Letos po Rusavě mám ale pocit, že k ní není co psát. A že k ní nebude co psát ani za týden. Snad kdybych uměla překládat do slov promluvy ticha, tak by se mi psal řádek za řádkem úplně sám. Ale kdo z nás zná slova ticha…
A tak zůstává jen hluboko uložený pocit. Tak hluboko uložený, že je možná vzpomínkou a možná jen letmým snem. Pocit ticha, klidu a niterného propojení, vynořujícího se z prázdnoty, která spojuje vše. Ne že by se nic nedělo. Dělo se toho možná víc než jindy, ale nenápadnou silou kouzelných vůní, které nás pobytem provázely, se rozplývaly věci uložené v nedostupných vrstvách, mimo úrovně, které umí uchopit naše mysl. A ta si tu neměla s čím pohrávat a dopřála si spočinutí v nekonečném věčném oceánu ticha a prázdnoty.
A tak přidávám jenom tiché poděkování, s hlubokou vděčností všemu a všem.