Ze seznamu příspěvků na mě s mírnou výčitkou vykukuje několik nedopsaných textů. Některé jsou tu už řadu měsíců a ptají se, jaký osud je asi čeká. Zda se k nim někdy vrátím a dopíšu je, nebo je pro ztrátu aktuálnosti nemilosrdně smažu. Dnes si jeden z nich řekl o dopsání, v mírné návaznosti na nedávnou terapii. Začala jsem ho psát už v zimě, když jsem četla skvělou knížku od Thomase Moora: Terapie duše, umění provázejícího rozhovoru. Ani nevím, jestli ji doporučit ke čtení… terapeutům nebo těm, jimž jsou svěřovány lidské příběhy, určitě ano. Ostatním možná.
V jedné části knihy se autor věnuje komplexům a symptomům. Teorii asi nechám stranou. Zmiňuje tam ale zajímavou věc, že pokud se nějaká část psychiky stane symptomem, často má tento symptom jednu jasně viditelnou a zřetelně se projevující část, a druhou část rozmlženou a skrytou, pracující na pozadí. V příkladu, na kterém to autor ukazuje, jako by byla shrnutá esence mnoha a mnoha lidských povah, jejichž komplex symptomů by se dal shrnout do pojmenování „Chudinka“. Pro ty „Chudinky“, které si svůj vzorec uvědomují a mají odvahu se do něj podívat hlouběji, ho uvádím i sem. A možná se kousek „Chudinky“ schovává uvnitř každého z nás.
Představte si třeba ženu (nebo klidně i muže, ale v ženské povaze bývají tyto symptomy častější). Můžeme jí říkat třeba… třeba… ani se mi k ní žádné konkrétní jméno nechce přiřazovat, ponechme jí jméno Chudinka. Přichází na terapii a mluví o tom, jak ji celý život všichni ovládají a manipulují s ní, jak si neumí nastavit hranice, jak dělá všechno pro všechny, jak nemá právo na vlastní názor a projev, jak často cítí ponížení nebo porážku, jak je slabá. A jak hodně potřebuje získat sílu a postavit se za sebe.
Je to bolestná situace a snadno by se s ní mohl leckdo ztotožnit, snadno by mohl naskočit na tuto vlnu a začít ženu litovat a hecovat ji k nalezení síly a nezávislosti. Chudinka má nastavený svůj sebeobraz a nedokáže vnímat, že nevědomý protiklad k vlastnostem, s nimiž se identifikuje, je její sklon řídit lidi a kontrolovat situace. A že i když je na první pohled slabá a smýkaná, dokáže být v tomto ohledu poměrně energická. Pod povrchem je vidět závislost a jsou rozeznatelné jemné a většinou nevědomé cestičky k tomu, jak převzít režii. Chudinka velmi vnímá svoji pasivitu, ale její řídicí návyky jí unikají.
Dalším problémem je, že nevědomá síla, kterou používá, je přemrštěná a neúčinná, protože není otevřená. Být silná ještě není součástí její osobnosti, a tak je kompenzujícím komplexem, zbloudilým chováním, jež z ní vychází nevědomě a nezáměrně.
Autor knížky je zkušený terapeut, který ví, že věci jsou někdy jiné, než se zdají, a má „vytrénované oko“, aby uviděl převrácenou povahu symptomu, kdy silné vypadá slabé a slabé se zdá silné. Ví, že má před sebou ženu, která neumí naslouchat, která skrytě vždy chce, aby bylo po jejím, která nutí lidi, aby dělali to, co chce ona, aniž by v tom byla otevřená. Každý symptom dělá současně dvě věci – brání nás proti potřebě změny, ale současně ukazuje cestu vpřed. Proto v Chudince nezačne povzbuzovat sílu, ale učí ji, jak být lepší v tom nechávat druhé mít nad sebou nějakou moc a vliv, aniž by se cítila závislá. Vede ji k přijetí jisté zranitelnosti. Náhle jsou přítomny oba prvky a vzájemně se ovlivňují. Zranitelnost si nechává přiměřenou sílu a projevuje se kultivovaněji a síla činí zranitelnost méně náchylnou k upadnutí do pasivity.
Chudinka byla přesvědčená o tom, že když se stane svým opakem, bude to skvělé, bude to řešení. Domnívala se, že je slabá a zoufale si přála být silná a mocná. Ve skutečnosti už silná byla, její síla jenom nebyla efektivní a zůstávala skrytá jejímu zraku. Netušila, že v mezilidských vztazích ovládá a je silová a neústupná, o čemž by její přátelé mohli vyprávět řadu historek. Neuměla se dotknout svého strachu z odevzdání se a své zranitelnosti. Zranitelnost bylo to poslední, co by vůbec chtěla zažít. Nenapadlo ji, že teprve ve zranitelnosti najde svoji sílu. A že přijetí slabosti neznamená ztrátu moci. Že se skrytý hněv může stát její osobní silou.
Každý máme své komplexy a symptomy, oblasti života, kde jsme tak trochu „slepí“. Jsou cenné, neboť nám ukazují cestu, proto bychom se jich neměli chtít za každou cenu zbavit. Možná je lepší do nich pohlédnout a objevit v nich jejich hodnotu a moudrost, nechat je postupně slábnout a přisvojovat si jejich skryté hodnoty.
Inspirováno – Thomas Moore: Terapie duše, umění provázejícího rozhovoru, str. 55–61.