Už několik dní se pokouším vložit do slov obraz dvou pro mě silných okamžiků, které jsem prožila v uplynulém týdnu. Ač spolu zdánlivě vůbec nesouvisely, jejich energie se uvnitř mě potkaly, spojily se, jedna druhou zesílila a už je v mých vzpomínkách nelze oddělit.
Po delší době jsem byla v kině. Ocitla jsem se tam, bez jakéhokoliv očekávání, po vyslechnutí povzdechu mé dcery: „Mám dva lístky do Artu a nikdo nemá čas se mnou jít“, kdy něco uvnitř mě řeklo: „A proč ne?“ Jako vždy, když se od ní nechám k něčemu zlákat, rozvířila se vlna mírného chaosu. Její kvalita proměny řádu v chaos, dle Human designu, v plné síle. Měl mě možná varovat až příliš lehký tón poznámky „tam zaparkuješ bez problémů“, z čehož se stalo dvacetiminutové kličkování v úzkých jednosměrkách, parkování dva a půl kilometru daleko, úprk s jazykem na pomyslné vestě a usednutí do křesla pět minut po zhasnutí. Pohodová kávička před začátkem filmu zůstala v říši slibů. Nic překvapivého.
A potom se před námi začal odvíjet neuvěřitelný příběh muže, který se v mládí rozhodl, že jako službu Bohu postaví katedrálu. Navzdory posměškům, navzdory všemu a všem, stavěl den za dnem šest desítek let. Stavěl celý svůj život. Bez dokončeného základního vzdělání, bez jakýchkoliv znalostí stavebnictví a architektury, bez peněz… vlastníma rukama a sám. Jenom se svou vizí, vírou, odhodláním. Všechen svůj čas a energii, všechen smysl vtělil do monumentální stavby, jež bere dech (viz trailer).
Myslím, že jenom málokdo se při sledování nezačal dotýkat otázek, čemu my věnujeme svůj čas a energii, co tu po nás zůstane, jakým smyslem naplníme svůj život, co je tou katedrálou, kterou tu máme vystavět… a proč to neděláme.
Mně se však tyto dojmy promísily ještě s tím, co jsem prožila o dva dny dříve a co ve mně bylo zatím hodně živé a ne plně uchopené. Už dlouho jsem cítila, že bych se měla potkat s jednou inspirující ženou, která zná tajemství hvězdopravectví, jak se obrazně říká… a na jejíž videa tu čas od času dávám odkaz. Nezajímala mě klasická astrologie, ale astropsychologie a duchovní astrologie, kterým se věnuje. Tušila jsem, že spolu můžeme nahlédnout k hlubším úrovním toho, co v tomto životě prožívám, a že ke mně skrze ni přijdou nějaké informace, které pro mě budou důležité. A když jsem prožila velikonoční „znovuzrození“ (viz tento text), nastalo to správné Teď.
Samozřejmě tu nebudu podrobně popisovat, o čem jsme spolu mluvily… to od introverta asi nikdo nečeká. Mám ale hodně témat k úvahám a k přemýšlení, takže se dá předpokládat, že některá z nich postupně do textů nějakou formou vstoupí… a některá si nechám jenom pro sebe.
Energie, na jejíž strunu zabrnkal příběh Justa Gallega, tedy stavitele katedrály, je „Beraní“ energie mého Ascendentu, jejímž vládcem je Mars. Energie, která je velmi mocná, velmi tvořivá a sebeprosazující se, která ale v mém případě mnohdy nenachází reálnou formu v hmotném světě, do které by vstoupila. Tedy, jako by mi chyběl obraz katedrály, do něhož bych ji mohla vložit. Vím, jak je pro mě uspokojující pocit, když se nějaká „forma“ najde a já si můžu říct „Udělám to, udělám to úplně po svém, jinak než ostatní a udělám to úplně sama“… a vím, jaký vnitřní tlak cítím, když se chce energie realizovat a „formu“ nenachází. Na hladinu tohoto vnitřního tlaku mi navíc dříve nasedaly sžíravé krize hledání smyslu… naštěstí jsem je zanechala ve vzdalující se minulosti. Naučila jsem se důvěřovat tomu, že ke mně ve správnou chvíli vhodná „forma“ přijde… že si ji nejsem schopná vymyslet nebo vynutit, ale že mi ji život čas od času přihraje do cesty.
Připojuji ještě jeden pohled na Justovo dílo. Není dokonalé, ale je v něm plně obsažen, je prožité jeho životem a on v něm žije dál. Můžete se tiše dívat a nechat k sobě přicházet myšlenky. Třeba o budování vaší vlastní katedrály.