Včerejší ráno… mlhavé, vlhké, zalézající i pod huňatou kapuci mé bundy. Šla jsem kolem řeky na zastávku, v hlavě vymeteno po náročném seminářovém víkendu. Jenom pomalu jsem k sobě začala pouštět myšlenky na to, co asi tak zařadím do programu předvánočních meditačních setkání. Letos jsme nechali proplout tolik témat, že vlastně ani nevím, zda se teď k něčemu vracet nebo raději nechat přijít něco nového… ale co by to mělo být, když mám teď v hlavě vymeteno…
Najednou proti mně kráčí… Hapka. Je docela vtipné, že stačí říct těchto pět písmen a asi každý si pod nimi představí to stejné. Vysoký štíhlý muž s bílými rozevlátými vlasy a vousy, s pichlavým pohledem, v černém koženém bundokabátě. A vedle něho na vodítku urozený šedý vlk. Mám řadu dvojic místních pejsků a pejskařů už trochu „v oku“, tenhle k nim však nepatří. No nic. Jdu dál. A asi za minutu proti mně kráčí… Hapka. Vypadá úplně stejně jako ten předtím. Chce se mi zatřepat hlavou, jestli neblázním. Nebo je to ta „chyba v Matrixu“, o kterých se teď všude možně píše?? Ale ne. Má jiného psa, spíše lovecké rasy. Uff. Náhoda. Náhoda? Sedám do tramvaje, ta se rozjíždí, koukám z okna a na další zastávce stojí… zase Hapka. Tentokrát bez psa.
To už je vážně podivné… Nechávám si přicházet „hapkovské“ asociace. Bonviván, sukničkář, harleyář, hudba, zpěv, písničky… Nic mi nebrnká k vnitřnímu Aha. Mám některé z jeho písniček moc ráda, asi nejvíc ty, co zpívá Richard Müller, ale to je asi tak jediná vazba k němu. Nechápu. Mám jednoho klienta, který ke mně občas chodívá, a ten je vizuálně podobný typ. Vzpomenu si na něj, jak se mu asi daří. Po chvilce začíná zvonit mobil paní, která sedí pár sedadel přede mnou, a už mě ani nepřekvapí, že z něho zní Levandulová. Po chvíli zapípá mobil mně – hlásí mi příchozí mail. Ano, od toho pána, který mi Hapku tak trochu připomíná.
V tu chvíli jako by se přeladila celá realita kolem mě, jako by začal svět ožívat. A mně došlo, že Hapka je možná jenom „probouzející obraz“ – nevím, jak to nazvat lépe. Že mi měl připomenout, že tu je ještě jiná úroveň reality, než ta, na kterou jsme teď asi až zbytečně koncentrovaní, že tu je realita magická, mystická, symbolická, vyprávějící své vlastní příběhy. A že někdy stačí jenom sundat z očí závoj všednosti a naladit se na jiné vidění. Ne že bych to nevěděla a obvykle jsem na tuto úroveň reality naladěná. Jenom mě letošní podzim nějak unavil a stáhl moji pozornost jinam (jak jsem psala v textu Podzim… naruby, odkaz). A tak děkuji, mistře Hapko, za vesmírné připomenutí, že když chceme zažívat zázraky, musíme být připraveni je vidět…
Ne že bych teď už přesně věděla, co zabalím do dárkového balíčku předvánočních seminářů… ale s lehkostí na duši mi je to vlastně jedno, protože vím, že časové okno k přípravě se ještě otevře a kouzlo přítomné chvíle doplní zbytek…
A tak si v mírně melancholickém naladění nechám na klín schoulit kocoura… a poslouchám…