… aneb Truchlení je cena, kterou platíme za to, že jsme měli odvahu milovat jiné.
Před pár dny mi přišla mailem pravidelná nabídka jednoho knihkupectví a v ní mi hned padla do oka nová knížka od Irvina D. Yaloma, mého oblíbeného spisovatele. Už jsem tu o něm kdysi psala, v Knižním okénku 2 (tady). Irvin D. Yalom je americký psychiatr a psychoterapeut, zakladatel existenciální psychoterapie, člověk s dlouholetou praxí, který má dar předávat své zkušenosti poutavě, formou příběhů, s nadhledem a lidsky. Hodně mě obohatil svým přístupem ke klientům a k terapiím a především tématy, kterým se věnuje. Tématy jako je smysl života, svoboda, smrt, existence, zodpovědnost, vina, osamělost, odvaha a další. Tady na blogu najdete poměrně dost textů, které jsou jeho dílem inspirovány. Stačí zadat do vyhledávání slovo „existenciální“ (tady).
Troufnu si říct, že mám s tímto moudrým, dnes už devadesátiletým pánem, něco společného – je to fascinace lidskými příběhy. A tak není překvapivé, že jsem hned zajela do knihkupectví a knížku jsem si koupila. A během jednoho dne jsem ji přečetla. Je jiná než jeho předešlé knížky. Jiná v tom, že v první části píše kapitoly střídavě se svou ženou, jiná v tom, že „až na dřeň“ upřímně popisuje stavy, se kterými byl konfrontován během období, kdy jeho milovaná žena onemocněla a umírala. Kdy zjistil, že témata, která hloubkově zpracovával se svými klienty mnoho desetiletí, musí teď zpracovat sám v sobě.
Zdá se to jako příběh z pohádky. Do své ženy Marilyn se Irvin zamiloval v patnácti letech, během studií spolu chodili a později se vzali… a ve společném manželství žili pětašedesát let. Vychovali čtyři děti, přišla vnoučata. Žili na krásném místě v Kalifornii, s mnoha přáteli po celém světě, oba si vybudovali ve svých oborech velmi úspěšné kariéry. Ještě po osmdesátce oba přednášeli, publikovali, psali knihy, cestovali. Až do chvíle, kdy jim do života vstoupila těžká neléčitelná nemoc Marilyn a současně přišlo i zhoršení zdravotního stavu a občasné výpadky paměti Irvina, v důsledku čehož se rozhodl ukončit terapeutickou praxi.
„Když píšeme tuto knihu, jsme ve věku, kdy naši vrstevníci většinou už zemřeli. Žijeme teď každý den s vědomím, že náš společný čas je omezen a je mimořádně vzácný. Píšeme, abychom dali své existenci smysl, i když nás odnáší do nejtemnějších území tělesného úpadku a ke smrti. Toto psaní nám má především pomoci zvládnout závěr života“.
V první části knihy střídavě Irvin a Marilyn sdílejí své prožívání po sdělení diagnózy mnohočetného myelomu a průchod náročnou chemoterapeutickou léčbu, která se nakonec ukázala neúčinná. Upřímně se dělí o cestu k přijetí skutečnosti, že život Marilyn brzy skončí. Když Marilyn na podzim roku 2019 ve věku 87 let zemřela, propadl se Irvin do stavů smutku a odpojení. Věděl, že ač obklopen svými dětmi, kolegy a přáteli, bude tu do konce života sám. Věděl, že s Marilyn odešla část jeho vzpomínek, část jeho prožitků. Uvědomil si, že nikdy nežil jako samostatný dospělý – a že se to bude muset naučit. A že se bude muset naučit také to, že něco může mít hodnotu a být zajímavé a důležité, i když je jediný, kdo to prožívá, a nemůže se již o tento prožitek se svou ženou podělit.
Může se zdát, že je knížka smutná a bolestná… ale v celkovém vyznění není. Je hluboce lidská, je oslavou naplněného lidského života… jako ostatně všechny Irvinovy knihy.