Knížky, o kterých bych se dnes ráda zmínila, osloví především ty, kteří mají zájem o psychologii a hloubání ve vnitřních světech. Ač jsou psané letitým zkušeným profesionálem, jsou velmi čtivé, protože se v nich prolíná odborný pohled s lidskými příběhy a s filosofickým nadhledem. Žádná suchá teorie. Autorem těchto knih je americký psychiatr, psychoterapeut a spisovatel Irvin David Yalom (narozen roku 1931). Jeho dílo obsahuje široké spektrum knih od románové tvorby až po odbornou literaturu.
K Yalomovým nejznámějším beletristickým dílům patří romány Léčba Schopenhauerem a Když Nietzsche plakal.
Mně se velmi líbily jeho povídkové knížky z psychoterapeutické praxe – Lži na pohovce, Láska a její kat a Máma a smysl života. Na pozadí příběhu svých klientů se tu pan Yalom zamýšlí nad samou podstatou terapií, nad vztahy mezi terapeutem a klientem i vztahy mezi terapeuty navzájem, řeší otázky přenosu, protipřenosu, tvořivosti, autentičnosti atd.
Dále mě hodně oslovila knížka Pohled do slunce, která se celá točí kolem smrti a strachu ze smrti a neexistence.
Ke knížkám, které jsou už hodně odborné, patří Existencionální psychoterapie, v níž autor řeší čtyři základní existencionální strachy člověka, a Teorie a praxe skupinové terapie.
Kdybych měla vybrat jedinou z knih tohoto moudrého pána, byla by to jeho Chvála psychoterapie. Napsal ji těsně před svými 75. narozeninami a předal v ní své mnoholeté zkušenosti dalším generacím terapeutů. V 85 krátkých kapitolách podává excelentně shrnuté poznatky a rady pro práci s klienty.
Pár myšlenek si tu dovolím uvést… a panu Yalomovi bych ráda na dálku popřála ještě hodně radostných a plodných let, neboť stále pracuje, píše a veřejně vystupuje.
„Dovolte, aby pro vás klienti něco znamenali. Bylo by smutné pomyslet si, že jsme s nimi strávili tolik času a přece pro nás neznamenali dost na to, aby nás ovlivnili a změnili. Dovolte svým pacientům, aby pro vás byli důležití, aby vstupovali do vaší mysli, měnili vás… a říkejte jim o tom, neskrývejte to před nimi. “
„Tok terapie by měl být spontánní, tvořit „nová řečiště“. Terapeut by měl hovořit s každým klientem jeho jazykem, případně pro něj vytvořit nový jazyk. Pro každého pacienta vytvářet novou terapii.“
„Terapeut by měl stále pokračovat i ve své osobní terapii. Jeho osobnost je jeho nejcennějším nástrojem. Musí využívat své pocity, přenosy, být vzorem. Především musí poznat své vlastní temné stránky.“
„Stěžejní přístup při terapii je Tady a Teď – tzn. co se děje teď na této terapeutické hodině. Je to projev aktuálního sociálního mikrokosmu. Problémy, které pacient projevuje v běžném životě, jsou vidět i v tomto mikrokosmu… např. vztahové záležitosti, komunikační problémy apod. … vše se zobrazí v aktuální situaci a vztahu s terapeutem.“
„Dříve se říkalo, že klientovi může pomoci jen důkladně zanalyzovaný terapeut, který sám má dané téma zpracované. Dnes je to trochu jinak – i když někteří terapeuti nedokážou uvolnit své vlastní řetězy, můžou k osvobození pomoci ostatním. Klient může přesáhnout úroveň integrace terapeuta, zachovat se např. v určité situaci odvážněji. Terapeutům můžou jejich vlastní klienti pomoci k léčení (tzv. aspekt zraněného léčitele).“
„Dokud jsou pacienti přesvědčeni, že jejich problémy jsou způsobeny něčím, co je mimo jejich kontrolu – že je způsobují ostatní lidé, geny, rodiče, sociální spravedlnost… jsme jako terapeuti omezeni. Můžeme vyjádřit účast, navrhnout adaptivnější metody reagování, naučit je být vyrovnanější. Pokud však doufáme v závažnější terapeutickou změnu, musíme je převést k převzetí zodpovědnosti. Aby pochopili, jak k dané situaci přispívají sami. Jakmile lidi uznají svou roli při vytváření životních nesnází, uznají současně, že jen oni mají moc situaci změnit.“
„Snažme se Nikdy nerozhodovat za pacienta. Máme k dispozici jen omezené informace – jednostranné, pouze od něho. S dilematy při rozhodování se dá udělat něco mnohem lepšího – je to cesta k existenciální oblasti, k říši odpovědnosti, volby, svobody, lítosti, přání a chtění. Spokojit se s nějakou povrchní radou znamená vzdát se možnosti tuto říši s klientem prozkoumat. Tato dilemata rozněcují úzkost ze svobody – proto někteří pacienti hledají osvobození od rozhodování ať už u terapeuta, nebo čekají, až za ně rozhodnou druzí… vmanévrují druhé do situace, kdy rozhodnou.“
„Je velmi povznášející sledovat, když se klienti zbavují starých mechanismů sebeobrany, odpoutávají se od starých křivd, učí se radovat, učí se milovat…. otevírají kohoutky vlastních pramenů moudrosti, otevírají dveře místností, do kterých nikdy dřív nevstoupili a přijímají části, které byly ve vyhnanství.“