S pohledem na měsíční přehled příspěvků musím konstatovat, že můj blog tiše spí přikrytý dekou jarní únavy. Ne že by se nedělo nic, o čem by bylo možné psát… ale schází mi k tomu patřičný energetický náboj, témata se zdají být banální a mnohokrát omletá a slova jen těžce vylézají na světlo světa. Bez výčitek mu tento klid dopřávám, protože touto spodní vlnou kreativity prošel už mnohokrát a pokaždé se zase probudil k aktivnějšímu životu.
Téma vln je mi v životě blízké… mám podle Human designu definované emoční centrum, což znamená, že neustále surfuji životem na vlnách nahoru a dolů, od radosti k melancholii a zase zpět, a cítím se dobře tam i tam, a že se ke správným rozhodnutím musím nechat přinést na vlnách emocionální autority. Možná proto tak miluji moře a vydržela bych do jeho vln hledět nekonečné hodiny… a kdyby k tomu byla svolná moje pokožka, stejně dlouho bych se vydržela houpat na jeho hladině.
Když se ohlížím za končícím týdnem, mám pocit, že se v něm rozvlnilo úplně vše, že se všechno pohybovalo nahoru a pak zase dolů, jako by se před mým zrakem otáčel kaleidoskop a skládal ze skleněných střípků střídavě světlé a tmavé obrázky.
Jeden den jsem se účastnila pohřbu a byla svědkem bolesti, ztráty, slz a loučení – a druhý den jsem šla na promoci a byla jsem svědkem radosti, naděje a nových začátků. Jeden den jsem držela v rukou smuteční kytici a druhý den směs jásavých květů. Pobyla jsem v přítomnosti mladé ženy s nedávno narozeným miminkem a sdílela s ní pocity štěstí… a krátce poté jsem měla dlouhý rozhovor se ženou, které její dítě umírá, a pomáhala nést její bolest. Setkala jsem se při terapii s člověkem velmi bohatým, dle běžných měřítek… a další den se ženou počítající každou korunu, která s vděčností přijala nabídku neplacené konzultace.
Procházela jsem mezi lidmi a naslouchala útržkům jejich vět… míjela jsem hlouček lidí, z jejichž slov zněl vztek a agrese, a o pár metrů dál jsem procházela kolem jiné skupinky, ze které se ozýval jiskřivý smích. Vlnila se hladina mé energie, od ospalé únavy k plnému dobití. Vlnil se můj věk, jeden den jsem se odhadovala tak na třista let a připadala jsem si jaká stará Morla z Močálů smutku z mého oblíbeného Nekonečného příběhu (odkaz na článek o tomto úchvatném díle), která zažila už úplně vše, a další den jsem si připadala, že jsem se na Zemi ocitla teprve před malým okamžikem a o ničem vůbec nic nevím. I mé sny jely „na vlně vln“, jedno ráno jsem se budila z podivně temné noční můry a další ráno jsem před probuzením dostala „snový dárek“ radostného naladění…
A teď, když vlnící se týden končí, jako by se vše ztišilo, vlny se rozplynuly do hlubiny oceánu, z níž vše vyvstává a do níž se vše navrací… a přichází klid…
… přidávám jednu vlnící se písničku z mého oblíbeného „playlistu“.