Existují příběhy, knižní i filmové, které v nás zvláštním způsobem zůstanou. Některé dlouhé roky, některé třeba celý život. Existují příběhy, které takto zasáhnou celé generace. Je tomu tak proto, že v nich zdaleka nejde jenom o zábavu, nejde ani o pouhý příběh. V těchto případech se autor dotýká našich vnitřních světů, toho, co prožívá každý z nás. Tyto příběhy v sobě nesou rovinu symbolů a silných archetypů, aniž je třeba na vědomé úrovni dešifrujeme. Dnes bych se ráda
o jednom takovém zmínila. Troufnu si říct, že je mezi mými vrstevníky i mezi lidmi výrazně mladšími jen mizivé procento těch, které nezasáhl Příběh bez konce, Nekonečný příběh.
Komu z nás se nekutálely z očí slzy, když Átrejův kůň umíral v bažinách, kdo z nás napětím nepřestal dýchat, když Átrej procházel mezi Sfingami, kdo z nás nedržel palce Bastiánovi, když se odhodlával zavolat do tmy nové jméno pro císařovnu?
Ráda bych se tu však nevěnovala filmovému zpracování, ale jeho předloze, která je mnohem rozsáhlejší, mnohem hlubší a mnohem symboličtější než film. Její autor, německý spisovatel Michael Ende, s filmovou podobou prý ani nesouhlasil. Do knihy vložil – zřejmě velmi inspirován antroposofií, které se věnoval – neuvěřitelné množství témat, kterými musí každý člověk projít a zpracovat je, pokud se chce stát sám sebou a pokud touží najít zázračný pramen, který v sobě má. Dá se říct, že to opět velmi souzní s mým novoročním článkem o Znovuobjevení.
Měla jsem původně v úmyslu se tady o těchto tématech rozepsat, ale ona běží na tolika rovinách, že si většina z nich zaslouží vlastní článek…
Takže to berte spíš jako upoutávku a příslib navazujících textů.
Poselství, které z knížky i filmu zaznívá nejsilněji, je o daru, který v sobě všichni neseme – o daru fantazie, představivosti, imaginace, o snech a vizích. A o tom, jak je pro lidstvo důležité tento dar neztratit. O tom, že je třeba žít podle svých vizí a nenechat si vnutit vize někoho jiného. O tom, že nás v tomto směru zachraňují malé děti. Ale také o tom, že i fantazie může mít své stínové projevy v podobě snílkovství nebo schopnosti skrze vize manipulovat.
Další rovina filmu mluví o zraněních. O hlubokém zranění Bastiána, kterému zemřela maminka,
a o jeho neuspokojených raných potřebách. Ale také o zranění jeho otce, kterého kromě smrti milované ženy sžírala vina za to, že nedokázal její smrti zabránit. O tom, jak jeho srdce kvůli nevyplakaným slzám a nezpracovanému žalu zamrzlo. A o léčení skrze odpuštění – nejenom druhým, ale především sobě.
Můžeme se zamyslet nad pohledem do nitra. O tom, zda s naprostou upřímností dokážeme nazírat na to, jací skutečně jsme. Zda tento pohled uneseme. Tak jako Átrej při pohledu do zrcadla.
Silným tématem je tu také téma rozlišení mezi tím, kdy je potřeba jít cestou pevné vůle a úsilí,
a kdy nám naopak tyto kvality brání jít dál. Kdy je jedinou možností plné odevzdání, cesta vědomého neúsilí.
Při obnově říše Fantazie v ní Bastián zabloudí. Zabloudí kvůli tomu, že si nedokáže uvědomit rozdíl mezi naplňováním osobních egoistických tužeb a přání, a mezi pravou vůlí, ke které ho vede jeho duše skrze svědomí.
Dále se tu dočteme o síle přátelství, o dobrých skutcích, které se vracejí. O rozlišování dobra a zla, světla a temnoty. O naději, radosti. O pravdě a lži.
V závěru knihy docházíme k tomu, že to, co tak dlouho hledáme vně sebe, můžeme nalézt pouze ve svém nitru, že uvnitř nás existuje místo, které je zdrojem našeho života a všech našich vizí.
Je to „Pramen, jenž sám ze sebe se lije, a proudí o to silněji, čím víc se z něho pije“.
Když si tak nad tím přemítám – vlastně jsou to všechno témata, která nás provázejí letními meditačními pobyty. Povídáme si o nich, zpracováváme je v meditacích, uvolňujeme je a léčíme. Těším se na vás už teď, Rusava 2019.
Ale teď je teprve leden, čeká nás ještě hodně dlouhých večerů, které můžeme strávit třeba nad stránkami Nekonečného příběhu.
Pro připomenutí:
Zdroje:
Michael Ende: Nekonečný příběh, Albatros Praha 2001
skvělý rozbor pana Vojtěcha Frančeho (odkaz)