Tak je tu, rok MMXXII, zatím zahalený v závoji tajemství, předem jen těžko odhadnutelný. Někdo v jeho numerologické konstelaci vidí zmar – a jiný naopak spásu, někdo ho očekává s obavami – a jiný s velkou nadějí. Já ho nechávám přicházet bez očekávání, jako další sled přítomných okamžiků, v nichž se může manifestovat vše, co si můžeme představit. I to, co si naše mysl představit nedokáže. Život je z principu svobodný a může přinášet cokoliv, z vesmírného oceánu všemožnosti. Jenom jsem si, jako každý rok v tomto čase, poprosila o vynoření slova, které mě tímto rokem bude doprovázet.
Očekávala jsem něco jiného, než přišlo – hodně ke mně totiž promluvil jeden text, který jsem před pár dny dostala, tak jsem tak trochu tipovala souvislost s ním. O zmíněný text a o myšlenky s ním spojené se tu také podělím, příště. Letošní slovo ale přilétlo odjinud. Slovo, které mi tiše proletělo prostorem „mezi ušima“, je ROZPOMÍNÁNÍ. Krásně ve mně zarezonovalo, i když přesně nevím, na jakou vnitřní strunu jemnými prsty zabrnkalo. Na co si máme rozpomenout? Co v nás si má rozpomenout? Nechala jsem k němu volně přicházet další myšlenky…
Vybavilo se mi, jak jsme si předloni, když celá tato podivná hra začínala, s pár blízkými dušemi tiše říkali, že cítíme, že teprve teď začíná doba, kvůli které jsme sem přišli. Že sice netušíme, co máme přesně dělat, ale cítíme se, jako bychom stáli připraveni na startovní čáře a čekali na startovní pokyn. A myslím si, že se tento vjem za tu dobu nevytratil. Možná o sobě jenom někdy dává vědět víc a jindy je nenápadně skrytý. Jako by se malinko pootevřela vrátka do říše, odkud jsme sem přišli, a nechala nás nahlédnout do prostoru za ně. Ale jenom tak letmo, jako malé připomenutí, že „tenkrát“ jsme dobře věděli, do čeho a proč sem jdeme.
Možná si budeme rozpomínat víc a víc… Možná si však nemusí rozpomenout naše vědomá mysl, stačí, když se probudí něco uvnitř, co nás povede. A myslím, že to už se probouzet pozvolna začalo, že vnitřní vedení funguje výrazně víc než dříve (jak už jsem psala v předešlém článku). Že nás jemně či razantněji postrkuje směrem, který je v souladu s plány naší duše, a na druhou stranu nás nekompromisně varuje před vstupem do míst, která pro nás nejsou. A jako magnet nás přitahuje k našim spojencům, z nichž mnozí se rozpomínají také, společně s námi.
Když by ode mě někdo chtěl odpověd, jaký bude tento rok, řekla bych, že se ještě nějaký čas bude všechno zhutňovat, tlaky budou narůstat a rozdělení společnosti že se možná ještě zesílí… ale zároveň mám pocit, že se to někoho týkat bude a někoho ne. Že jsme si v předešlém roce vybrali svoji frekvenční kolej, a po té pojedeme dál. Ne že by nebylo možné přestoupit… ale pro ty, kteří se postupně „rozpomínají“ na čisté a vysoké záměry, už je nepřijatelné jít směrem dolů, podvolit se systému, upadnout do strachů, agresivity či boje. Ti naopak čekají na nové impulsy, jsou otevřeni změnám a jsou ochotni do nich vložit svůj čas, energii, své nadšení a naděje. Dva různé světy, zdánlivě oddělené.
Je to už hodně let dozadu, kdy jsem poprvé uslyšela větu, která mnou projela až do morku kostí, jak se říká. Neznám jejího autora a od té doby ke mně už přiletěla z mnoha stran… rezonuje pořád, ale sílu tohoto prvního vstupu do mého vědomí už samozřejmě nemá. Při rozmluvě se slovem „Rozpomínání“ se mi znovu vybavila: „My jsme ti, na které jsme celé věky čekali“. A teď jsme tady. Možná se to zdá jako nespravedlnost, že při příchodu na Zemi projdeme skrze závoj zapomnění. Z vědění do nevědění. Možná si lidské vědomí v tu chvíli říká to, co říkáme teď sami sobě, když se v noci probudíme z barvitého snu a vše je nám tak jasné… „na to přece nemůžu zapomenout“… a za pár chvil už je to schované kdesi v úložišti bez naindexovaného přístupu. Ale kdyby to bylo jinak, přestal by být život takovým, jakým je, přestal by být postupně odhalovaným tajemstvím, a stal by se románem s dopředu známým koncem. Koho by bavilo ho číst…
Zkuste si najít malou chvilku pro sebe a ptejte se, pokud odpověď ještě neznáte, po které frekvenční koleji chcete jet dál. Případně také na to, co vám brání vstoupit na kolej, která je položena v kolejišti s vyššími frekvencemi, a naopak co vás z ní stahuje zpět směrem dolů. Odpovědi se postupně vynoří, když budete naslouchat. A zkuste si nedělat starosti s tím, co ostatní lidé… na cestě se stále budou objevovat místa, kdy se k sobě koleje na chvíli přiblíží a kdo bude chtít, hladce přestoupí, v pro něj správném čase. Možná se teď silněji než dřív projevuje individualita lidských cest… dopřejme proto každému jeho tempo, zastávky, odbočky a slepé cesty, ale i zkratky a zrychlovací dálniční úseky… k Rozpomenutí…
Gábi děkuju za moc pěkné čtení….