Jako by mi letošní nádherný podzim věnoval malý dárek na rozloučenou. Možná proto, aby ocenil moji věrnost „podzimomilce“, možná proto, aby byl oceněn on sám jako tvůrce krásy, možná proto, aby potěšil… a možná proto, aby přinesl nám všem sílu útěchy.
Mrknul na mě mezi kameny před pár dny. Koniklec, tedy Pulsatilla. Už se objevil na blogu jednou, v jarním kabátku (odkaz). Dnes jako pozdrav podzimu. Jeho latinské jméno zní povědomě – ne náhodou, je to jeden z nejznámějších homeopatických léků.
Pulsatilla přichází svým jemným chmýřím pohladit a uklidnit naši vnitřní část, která se cítí jako malé dítě. Tu část, které chybí bezpečí, opečovávání, přijetí a láska, která se cítí bezradně a osamoceně. Tohle vnitřní děťátko přebývá v nitru každého z nás. A v tomto období, možná silněji než jindy, potřebuje ujištění, jemné pohlazení a možnost uvolnit se. Třeba i skrze očistné slzy. Stačí, když si je dovolíme…
… třeba s tichou vzpomínkou na Mira, který dnes odešel