Někdy je cítit, že už se blíží konec cesty… že už je načase smířit se s nevyhnutelností. Před pár dny jsem kráčela tichými chodbami malého vlídného hospice. Už dávno mě nepřekvapuje, že tu panuje tichá, smířlivá energie, tak vzdálená hektické energii nemocnic. Míjela jsem jedny dveře za druhými a věděla, že za každými z nich se ukončuje jeden z mnoha lidských příběhů, aniž by jedny dveře věděly o tom, co se děje za druhými. Život se tu začíná stahovat do jednoho bodu. Do bodu, ze kterého kdysi započal a nyní se k němu vrací. Hodinu za hodinou je svět „tam venku“ více a více vzdálený a méně důležitý a veškerá existence se soustřeďuje do jednoho malého pokoje, k jedné posteli, k základním tělesným funkcím, k dechu.
Seděly jsme, dívaly se do očí a povídaly o všem možném, vzpomínaly, smály se… a přitom se nenápadně dělo to, proč jsem tu byla. Přišla jsem, abych odnesla obavy a strach, a abych přinesla odpuštění, vděčnost a smíření… A rozloučila se, přestože jsme si „naoko“ domluvily další návštěvu. Druhý den v klidu, ve spánku, bez boje a trápení, tiše odešla. Jedna z těch, na které se nezapomíná – za vše Ti moc děkuji, Elenko.
I když jsem Elenku poznala jen při virtuálních meditacích, mám ji moc ráda. A jsem ráda za její klidný smířený odchod tam někam – mávám Ti ,Elenko♥
Elenka na mě působila jako tichá a nenápadná víla. A ta už tu není… Zamávala svými stříbřitými křídly a v tichosti a smířená odletěla do jiných sfér… Gábi, patří Ti velký dík za její vyprovázení na dalekou cestu.