Včera ve vlaku Brno-Praha a večer zase zpátky… šest hodin vlídně plynoucího času. Nechala jsem se kolébat jemným pravidelným pohupováním, dívala jsem se na nespočet odstínů zelené ve svěží jarní přírodě, chvílemi jsem poklimbávala a nechala myšlenky mizet mezi sny a sny mezi myšlenkami… a když mi z jídelního vozu donesli čerstvou kávu, otevřela jsem tablet a vybírala si, do které z mnoha uložených knížek se začtu… a v tu chvíli mě zpětný běh času v mé mysli vrátil do dětství a dospívání.
Odmalička jsem byla knihomol. Výborné slovo, když se nad tím člověk zamyslí. A trefné, v mém případě, hltala jsem knížku za knížkou, z knihovny jsem si každý týden nosila další a další zásoby písmen, slov, odstavců a kapitol. Když jsem dospívala, úplně mě minuly všechny „verneovky, mayovky, foglarovky“, dívčí románky ke mně jenom lehce nahlédly a šly někam dál… Naopak mě jako magnet začaly přitahovat knížky a autoři z oddělení pro dospělé. A tak jsem už někdy ve svých dvanácti, třinácti letech začala louskat Balzaca, Zolu, Feuchtwangera, Stendhala, Dickense, Flauberta, Galsworthyho, Huga a další. A Jih proti severu, samozřejmě… Postupně jsem repertoár rozšířila o ruské klasiky, Tolstého, Dostojevského, Lermontova, Puškina…
Četla jsem skoro pořád. Četla jsem po návratu ze školy, četla jsem při jídle (když mě nikdo neviděl), četla jsem na toaletě, četla jsem večer při uboze svítící lampičce a pak dál s baterkou pod peřinou. I když ani nevím, zda to nazvat pouhým čtením. Já jsem se propadala do všech těch příběhů, prožívala jsem nekonečné rodinné ságy, nořila se do hlubin mnohdy rozervaných lidských duší, do všech vášní a zoufalství. S odstupem jsem možná v těch příbězích žila reálněji, než v tom svém, ve kterém jsme si připadala tak trochu jako cizinec snažící se zapadnout do místní kultury a všemožně maskující, že se tu doma vůbec necítí.
Říkám si, kde to všechno je… Po těch letech mi všechny ty příběhy splynuly, už dávno si nepamatuji, o čem která z knížek byla a kdo byli její hrdinové. Ale cítím, že někde v hlubinných úložištích mého podvědomí jsou všechny schované. Že se z nich stalo takové podloží, na které se v průběhu života vrstvily a stále vrství další a další příběhy. Ty, které prožívám, a také ty, které mám tu čest vyslechnout a nějakým způsobem do nich třeba jen na chvíli vstoupit.
Připomnělo mi to jednu scénu z mé oblíbené knížky Nekonečný příběh od Michaela Endeho – už jsem se tu o ní několikrát zmiňovala, je to až neuvěřitelně symbolický a mnohavrstevný příběh o individuaci člověka, a stejnojmenný film je sice krásný, ale v porovnání s knihou je spíše takzvaným „slabým odvarem“. V závěrečné části knihy se Bastián dostane k mlčenlivému horníkovi jménem Yor, který těží od rána do noci tenounké destičky z mariánského skla ze dna hluboké šachty. Představují zapomenuté sny z lidského světa, které pokrývají celé „geologické“ dno říše Fantazie. Bastián je tu proto, aby si vytěžil nějaký hluboko zasunutý obrázek, aby objevil zapomenutý sen, který by ho přivedl blíže k jeho Pravé vůli a pomohl mu vrátit se do našeho lidského světa.
Takže by se dalo říct, že geologickým dnem mé „vnitřní říše“ jsou obrazy ze všech přečtených, prožitých i vyslechnutých příběhů… Skoro se zdá, jako by mě mnohé síly vnitřní i vnější odmalička připravovaly na to, čemu se budu věnovat v budoucnosti, v té době nedohledné.
Opět tiše děkuji…
A jak to ukončit? Třeba připomínkou jedné krásné „pohádkové“ písničky: