Pondělní meditace s mou stálou skupinkou a při ní neuvěřitelně silný prožitek… alespoň pár slovy ho sem zkusím přenést. Meditace, kterou jsem provázela už mnohokrát, jedna z těch, ke kterým se vracíme už mnoho, mnoho let. Pokaždé je trochu jiná, jako ostatně každá meditace… ale tentokrát v ní přišlo něco nového, hlubšího, silnějšího. Něco tak živého, jako kdyby se při ní přenesl otisk světa kouzel do materiální roviny.
Meditace na emoční léčení, při níž se vydáváme do svého vnitřního světa, do nádherné zahrady, a setkáváme se s archetypem Kuan Yin. Kuan Yin je bytost z úrovně Bódhisattvů – tedy bytost plně probuzená, která slíbila neodejít z pozemských rovin dřív, než bude ukončeno všechno lidské utrpení – bytost ztělesňující lásku, soucit a milosrdenství ke všemu živému. Necháváme uvolňovat záznamy emočních zranění světlem vyzařujícím z jejích dlaní a přijímáme jako dar krystal s esencí milosrdenství.
V tu chvíli se však něco proměnilo a prožitek přestal být představou a stal se skutečným. Jako kdyby měl každý z nás, co jsme to prožívali, reálnou schopnost vidět svět očima Kuan Yin. Vidět všechno utrpení světa a jenom s ním být, jako laskavý pozorovatel, který tu není od toho, aby všem lidem všechna trápení vyřešil… to ani nejde… ale aby jim pomohl jimi projít, pomohl nést tuto zátěž a nechával skrze sebe, tiše, bez osobních záměrů, proudit čisté světlo Boží milosti. Nebylo k tomu příliš co říct, byla by škoda omezit tuto nekonečnost slovy.
Večer před usnutím jsem se k tomu ve svých myšlenkách vrátila a v polospánku mi přicházely další obrazy. Vím, že se v posledním roce v meditacích, které vedu, něco proměnilo, jsou jemnější a přitom silnější a hlubší… více si žijí vlastním životem a já jim častokrát pouze propůjčuji slova a hlas… a tuším, proč tomu tak je. Tenhle prožitek mi pomohl k uvědomění, čemu teď začít věnovat pozornost. Vlastně mi řekl něco podobného tomu, co cítím při tvorbě Imaginaria… toho se tu dotknu jindy… že je načase zaměřit se na to, co v nás brání tomu, abychom projevili ty nejsilnější kvality lidství. Abychom konečně spatřili, jaké „žáby“ sedí na pramenech těch nejcennějších lidských zdrojů. A abychom je přiměli k odchodu. Nebo ještě lépe, abychom je polibkem proměnili na prince. Nebo na princezny, ať to máme genderově vyvážené. Pošlu to po větru jako další téma, které bych ráda rozvinula letos na meditačních pobytech na Rusavě (stejně jako Nedosycení, viz tady)… při pohledu do kalendáře přesně za čtvrt roku. Náhoda? (odkaz, pokud to k vám promlouvá, TADY.)
A znovu mě to vrátilo ke Genovým klíčům. Genové klíče jako celek vyprávějí příběh lidské evoluce. Kromě toho, že se v nás postupně probouzejí, a budou probouzet stále více, pod vlivem evolučních sil spící geny, které nás povedou ze stínového světa oběti ke svobodě, přichází ještě proces zdánlivě opačný, a tím je involuce. Tedy sestup vyšších sil na pomoc lidem v tomto procesu. A projevuje se podobně, aktivací naší genetiky. Dnes by už nikdo neměl čekat, že spása přijde odněkud zvenku, shora… naopak se začne probouzet uvnitř nás. Richard Rudd, autor tohoto díla, mluví o léčení člověka jako individuality, ale i o léčení kolektivního vědomí prostřednictvím postupného odemykání sedmi posvátných pečetí. Možná jsme dostali při setkání s Kuan Yin malou ochutnávku tohoto procesu… Kdoví. S pokorou a vděčností děkuji.