Po delším čase jsem se vrátila ke knížce, která je takovou mojí „jistotou“ … když se mi nechce číst nic dlouhého, když se potřebuji ukotvit v sobě, když potřebuji jenom vnitřně pohladit. Poprvé jsem ji četla před pár lety a překvapilo mě, že je úplně o něčem jiném, než jsem si myslela. Není o významu konkrétního duchovního učení, spíš je to jemný příběh o putování mezi několika duchovními směry, postupnými příklony k nim a odklony od nich, až k dosažení vhledu, že největší moudrost nám předává život tím, že ho žijeme, a nejlepším učitelem může být… řeka.
Hermann Hesse: Siddhártha.