Krátký příběh z jedné telefonické konzultace a opětovný důkaz neomylnosti Germánské nové medicíny (viz tady). Zatelefonovala mi maminka tříletého chlapečka, budeme mu říkat třeba Martínek. Koncem října začal mít ve spánku neklidné nožičky, škubal s nimi a stěžoval si na jejich bolest. Po Vánocích se přidalo časté pomrkávání a tiky očiček. Můžeme najít příčinu? Vrátily jsme se v hovoru o pár měsíců zpátky.
Martínek začal od září chodit do mateřské školy. Nástup provázelo pár slziček, ale celkově to zvládl poměrně snadno, ve školce se mu zalíbilo a těšil se na hračky a kamarády. Někdy kolem poloviny října ho paní učitelka dala do dvojice se starší, dosti autoritativní holčičkou. Pomáhala Martínkovi s obouváním, chodili spolu za ruku na procházce… a čím dál víc se Martínka snažila dirigovat. Musel dělat, co ona chtěla, občas ho razantněji postrčila a on se jí začal bát. Rodičům o tom ale zpočáku nic neřekl, jenom sledovali, že do školky chodí s menší radostí a někdy ráno pofňukává.
Tiky, křeče a záškuby jsou podle Germánské medicíny hojivou fází separačního konfliktu nervově-motorické soustavy, řízené motorickou zónou kortexu, přičemž akutní fáze se tu projevuje jako znehybnění, paralýza. Obrazem konfliktu je potřeba od něčeho se vzdálit, utéct, uniknout nebo naopak zabránit odloučení, něco zadržet. Křeče, tiky a záškuby nastupují proto až ve chvíli, kdy je konflikt alespoň dočasně vyřešen, tedy u Martínka po odchodu ze školky domů. A nejsilnější projev nastává v noci, kdy se vagotonická fáze konfliktu potká s celkovou vagotonií organismu.
Těsně před vánočními prázdninami dostali rodiče jako dárek nahrávku vánoční besídky (kvůli covidovým opatřením probíhala bez přítomnosti rodičů). Rodiče si ji večer pustili a všimli si, že po celou dobu je Martínek vedle oné holčičky, ona ho při tanečku vláčí za sebou a on má v očích slzy. Mezi svátky přišla na návštěvu babička a rodiče se rozhodli pustit v televizi záznam besídky. Když to Martínek uviděl, začal se třást a se slovy „tam je ta zlá“ si začal v panice zakrývat oči. Nahrávku sice zastavili, ale ještě nějaký čas, když šel kolem televize, si zakrýval oči, aby tam nebyla „ta zlá“. A brzy se objevily tiky a výrazné pomrkávání.
Maminka mi řekla, že Martínkovi vysvětlila, že holčička není zlá, že je jenom větší a má větší sílu – na to jsem jí odpověděla, že u takto malého dítěte nemá vysvětlení příliš velký smysl, protože ve chvíli, kdy se do situace ohrožení dostane znovu, tak nad logickou myslí výrazně převáží přímý prožitek. Situaci je třeba řešit. Doporučila jsem jí rozhovor s paní učitelkou, která je jinak skvělá, jenom si nevšimla… a důsledné oddělení této nevyrovnané dvojice. Dále po odchodu ze školky ať nechá Martínka pořádně zadupat a vytřepat ze sebe vše, co ho ten den zneklidnilo, potom informační přepis situací a uvolnění svalového napětí skrze jemnou masáž. Věřím, že se touto cestou Martínkovy potíže brzy vyřeší, protože už po rozhovoru s paní učitelkou a nastavení změn začal chodit do školky i domů znovu usměvavý.
Potenciálně mnohem větší problém mohl nastat, pokud by se s tímto separačním konfliktem potkal ještě další konflikt podobného typu, např. kdyby Martínka cestou domů denně ohrožoval velký pes, kolem kterého by se bál projít. V tu chvíli by dopadlo ohnisko konfliktu na opačnou hemisféru a nastala by tzv. konstelace, která se projevuje v této zóně mozku jako hyperaktivita, zbrklost, neschopnost sedět na místě. To se u Martínka naštěstí nestalo.